Po odchodu Josefa Kolátora z Veselí převzal roli trenéra František Bezůšek a po jeho smrti pak Ladislav Karásek, který byl na Statku zaměstnán jako vedoucí hospodářství. Po něm, až do zrušení dostihové stáje jezdecký oddíl vedla a rovněž trénoval inženýrka Věra Kalandrová.

Koně se nakupovali v Maďarsku, v Napajedlích, ale také v dražbách, např. v Mimoni, které spadaly pod Státní statek Zákupy. Podílel se na tom rovněž pracovník Statku Vladimír Salčák, který tam byl ve funkci zootechnika.

Veselští  žokejové oblékali černý dres s bílým pruhem a bílými nárameníky, jak na dostizích v Československu, tak i v zahraničí. Ze začátku byli koně ustájeni na veselských Benátkách, ve staré stáji u Baťova kanálu. Tam byly ze začátku ustájeny chovné klisny. Pak se předělala jedna stáj v.Tasově, kam se přesunul celý chov — chovné klisny i plemenní hřebci a pro koně tam vznikla pastvina, aby měl chov úroveň. Takže potom jsme měli dvě střediska. Ve Veselí se konaly dostihy a v Tasově chov. Tam se klisně Venuši narodila dvojčata a oba hřebečci byli úspěšně odchováni. Statek patřil k dobrým stájím. Mimo plemenářské podniky jsme se pohybovali někde ve středu, možná i v horní polovině. Velkým úspěchem bylo, že se veselský kůň Verne, který byl zakoupen jako roček v Napajedlích, se kvalifikoval do Československého derby. Zdejší koně se výborně umísťovali a také vítězili v Pardubicích v překážkových dostizích v den konání Velké pardubické. Také polokrevní koně se na dostihových drahách uplatňovali slušně. Jezdilo se závodit na Slovensko do Bratislavy i na závodiště, která už dnes neexistují — do Oder, do Albertovce, do Nového Mesta nad Váhom, do Senice a Holíče, i do Tater. Nejúspěšnějším koněm veselské stáje byl v Maďarsku koupený hřebec Czebistosz, který pětadvacetkrát zvítězil a na dotacích získal přes čtvrt milionu korun, což byly v té době obrovské peníze. Byl matadorem veselské stáje a běhal do vysokého věku. Ve vlastním chovu anglického plnokrevníka působil jako plemeník hřebec Detva a Or.

Hlavní tribunní skok s příkopem patřil k nejatraktivnějším prvkům dostihů. Většina diváků využila kapacit tribuny pokud stačila,  ostatní se museli spokojit s místy kolem hrazení dostihové dráhy.

Na úspěších veselské stáje se kromě již jmenovaných manželů trenérů Josefa a Hildy Kolátorových, Františka Bezúška, Ladislava Karáska, Věry Kalandrové podíleli také závodníci, pánové Blabolil, Zlatník, Korvas, Režňák, který začínal u koní ve Veselí a věnoval se jim dále v plemenářském závodě Šamorín, pan Juránek, který zde začínal jako jezdec a působil pak v Břeclavi, Karel Heč, který ve Veselí jezdil, ale i další lidé od koní, třeba pan Karel Všetula, který vozil lidi z vlakového nádraží kočárem na závodiště a další. Veselské dostihy byly pořádány jednou do roka, jeden rok dokonce i dvakrát

Pro město i široké okolí to byl velký svátek. Chodilo hodně lidí, odhady se pohybují kolem tří až čtyř tisíc a všechno to dění kolem koní mělo solidní společenskou úroveň. Dostihový sport je finančně náročný a ne vždy pouze ziskový.

V roce 1971 byla dostihová koňská stáj po předchozích letech i nadále ztrátová. Ve stáji tehdy bylo 6 dostihových koní a 2 koně maďarské v tréninku. Celkem se zúčastnili 218 dostihových dnů s tímto umístěním : 28 druhých, 30 třetích, 16 čtvrtých, 16 pátých míst a 89 bez umístění. Za veselské barvy startovalo 29 jezdců.

Dostihovou sezonu1975 můžeme hodnotit jako dobrou. V roce 1975 získal Státní statek na dotacích 110 700Kč, což byl zhruba dvojnásobek výher v roce 1974. Rovněž vyběhaná částka 13 838 Kč na jednoho koně byla slušná.

Vybranými dotacemi se tehdy řadí dostihová stáj mezi přední stáje, které se zúčastňují většinou provinčních dostihů.

Podle oficiálního hodnocení, které vydalo Státní závodiště Praha, se umístil jezdec O.Řežňák s třemi vítězstvími na 3.místě v proutěných překážkách. Trenér stáje F.Bezůšek se umístil mezi trenéry steeple-chase na 3.-4. místě s devíti vítězstvími. Jako jezdec steeple-chase se dělí Fr.Bezůšek s K.Kučerou a E.Patyzem o 4.-6. místě celkovým počtem 5 vítězství.

Závodní i chovní koně byli ustájeni v konírně poblíž Baťova kanálu. Konírna měla ohrazený výběh, kde se mohla mládež a děti se zájmem  o koně a dostihový sport jak se říká od píky seznámit se vším, co k těmto ušlechtilým zvířatům a částečně i dostihovému sportu patří. Dnes slouží celý areál v soukromých rukou stejnému účelu, bohužel však již bez návaznosti na dostihovou dráhu.

Sportovní koně a dostihový provoz měl na Státním statku ve Veselí nad Moravou  dlouholetou tradici. Tento hezký sport přitahoval stále větší množství chlapců a děvčat.

V Pamětní knize města se píše o tom, že vedení statku uvažuje do budoucna se založením jezdeckého oddílu SSM, aby zaměstnanci statku a ostatní zájemci z řad mládeže mohli svůj volný čas věnovat tomuto ušlechtilému sportu. Zda k tomu kdy došlo, se prozatím nepodařilo zjistit.

Podle dostupných údajů byla éra dostihového sportu ve Veselí nad Moravou ukončena v roce 1979.

Vlastní dostihové závodiště se v chátrajícím stavu dočkalo sametové revoluce, po níž následovaly restituce pozemků, na kterých se nacházelo a poté i jeho definitivní likvidace.

Za vším se „zavřela voda“ a dnes již pouze pamětníci vzpomenou, že se tady kdysi závodilo na koních.

Jedním z nejznámějších veselských žokejů byl Jaroslav Blabolil. Při pátrání po něm na internetu jsem našel jediný článek, bohužel s ne právě optimistickým obsahem.

K sepsání tohoto článku byly použity tyto prameny :

• Článek „Krásný život u koní“ V.Salčáka zveřejněný v časopise Krajem Sv.Antonínka
• Pamětní kniha města Veselí nad Moravou
• Fotografie z archívu paní Pánkové

Veselí nad Moravou, 25.června 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld