Nedávno mě oslovil přítel s dotazem, proč už delší dobu nezveřejňuji žádné nové články na tomto webu. Ani ty pravidelné měsíčníky „Očima zastupitele“. K tomu : vynechal, jsem zatím pouze jeden, ten zářijový.

Důvodů to má několik. Trochu mně chybí nápady, trochu inspirace a v neposlední řadě mě také jaksi přešla chuť. Konkrétně pro ten zářijový byla navíc důvodem ještě „okurková sezóna“, která v tom prázdninovém letním hicu ve Veselí panovala.

Čím dál více a častěji se v myšlenkách a třeba také při poslechu muziky vracím do minulosti. Do dob, na kterých dnešní objevitelé a učitelé jediného správného názoru (ať už jsou to naši vládnoucí politici, nebo jim nakloněná média) nenechají nit suchou, do dob, kdy bylo všechno špatně, a trpěli jsme pod jhem komunismu. Ale současně také do doby, kdy jsme byli mladí, se vším, co k tomu patří. Doby, na kterou rádi vzpomínáme.

A tak jsem od letošního jara i v tom mezidobí, kdy jsem také z jiných důvodů zanedbával příspěvky zde veřejně přístupné, napsal pětidílné, fotkami bohatě doplněné vzpomínky na dobu krátce před i po osudovém roce 68, skvělou dobu, kterou jsme se spolužáky prožívali v tehdejším Gottwaldově. I ty „visí“ na tomto webu, ale jsou přístupné pouze bývalým spolužákům. Pokud by však někdo měl zájem si je přečíst, rád mu je po sdělení mailové adresy zpřístupním. 

Měli jsme o prázdninách několik rodinných setkání při různých příležitostech, to nejlepší asi při dvacetinách mé nejmladší dcery, v poslední, opravdové veselské hospodě Na Lapači. Tímto hospodě i jejímu bodrému majiteli Karlovi děkuji a současně dělám reklamu. Jeho plně stíněná zahrada s velkou kapacitou, perfektní servis i zázemí, tato "čtverka" nic jiného, než hospodskou jedničku nezaslouží.

Sešli jsme se v pohodě a dobrém rozmaru všichni a ze všech stran, a přitom, ale hlavně potom si člověk uvědomí, co má vlastně v tomto šíleném a rozdrbaném světě opravdovou hodnotu. Nenechte si ji proklouznout mezi prsty kvůli malichernostem a kolikrát zbytečnému hašteření, třeba i kvůli penězům a majetkům. Není totiž nic vzácnějšího, než dobrá rodina.

Byli tady po roce opět přátelé z kanadského Vancouveru. Před 35 lety se jim splnil sen, vycestovali do země zaslíbené a tak to vnímali ještě asi dalších 25 let. Dnes je tam podle nich realita úplně jiná. Země je zamořena progresivismem se vším, co k němu patří.

Bez doložky názorové a politické spolehlivosti nedostane žadatel o pravidelnou prověrku odborné způsobilosti všech možných oborů souhlas k výkonu povolání, je mu odebráno kulaté razítko a oprávnění vykonávat svou odbornou profesi. Popsal jsem to pouze volně, na základě vyprávění přítele Petra, který se tam velmi dobře uplatnil jako stavební inženýr. Při posledním termínu k prodloužení oprávnění vykonávat svoji odbornou činnost bylo pod hranicí jeho cti a lidské úrovně lhát v dotazníku o svém názorovém souznění s názory a požadavky progresivistů, kteří dnes Kanadu vedou a raději to jak se říká, zabalil.

Podobné procesy, kterým se říkalo prověrky a čistky probíhaly po roce 1970 i v naší zemi v rámci tzv. “Poučení z krizového vývoje“. Vzpomínám si na tu dobu, když to postihlo mého otce, který se po politické prověrce, ve které neobstál, vrátil domů se slzami v očích. Nebyl komunista, týkalo se to všech, snad mimo dělnické profese. Nejvíce jej naštvalo, že jej kádrovaly a ponížily "nuly", které nic neuměly.

Nakonec se díky své šikovnosti stejně uplatnil v jiném podniku. Také díky slušným lidem, sice prověřeným straníkům, kteří však dokázali upřednostnit odborné znalosti a píli před ideologickou spolehlivostí.

Abych se však vrátil také k dění v našem městě.

Přibyl nám tady další, již pátý kruhový objezd, který uzavřel proměnu organizace dopravy ku prospěchu města. To jistě nelze, než pochválit. Kruháče fungují dobře, až na ten naprosto zbytečný před závorami na Hutníku, který městu vnutil divný normativní předpis.  

V samém centru města, na náměstí Míru je v plném proudu výstavba bytového domu v režii soukromého investora.

Každý, kdo má alespoň trochu povědomí o stavařině, je svědkem technicky i finančně velmi náročného provádění budování základových konstrukcí a podzemního podlaží, určeného pro garážování. To vskutku nemá obdoby široko daleko. Technicky je to krásná ukázka řešení situace, kdy se buduje pozemní konstrukce ve složitých hydrogeologických poměrech. Finanční náklady mně známy nejsou, ale každý si jistě dovodí, že to bude také patřičně drahé.

Teprve nyní dochází mnoha lidem, kteří se dříve o věc příliš nezajímali, jaké důsledky bude mít tato stavba pro celkovou koncepci náměstí Míru.

Zatím, tedy ještě bez optického působení toho, co vyroste na nyní budované podzemní části domu již každý vidí, že z náměstí toho plošně mnoho nezbude. Jak to dopadne prostorově, to se vyjeví až po výstavbě čtyř nadzemních podlaží.

Někteří občané již překřtili náměstí Míru na ulici Míru a myslím, že svým způsobem mají pravdu. Krásný prostor náměstí je bohužel definitivně ztracen!

Vše se uskutečnilo bez toho, aby se k tak zásadnímu záměru a změně mohli vyjádřit urbanisté, ale hlavně občané. To se ostatně netýká pouze tohoto domu, který je součástí III. etapy přestavby náměstí, ale i obou předcházejících etap, v globálu tedy celého náměstí.

Povrchní hodnocení náměstí ve smyslu „co je nové, to je pěkné“ zde bohužel těžce neobstojí. Mnozí občané to spíše vnímají jako "sice nové, ale bohužel nepodařené"! Stát se taková věc sice někdy může, ale nikdy ne na centrálním a frekventovaném místě jinak hezkého města, jehož vedení si osobovalo rozhodnout tak zásadní věc samo a proti vůli občanů i odborné veřejnosti.

Veselí nad Moravou, 1.října 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld