Vzpomínky, nejen z roku osmašedesátého

Před šesti lety zde byl zveřejněn článek ke smutnému výročí srpnových událostí roku 1968, ale také vzpomínky na atmosféru a prožitky z té doby. Data uvedená na konci článku proto vnímejte v kontextu doby, kdy byl článek zveřejněn poprvé.

Za dlouhou dobu, která od „osmašedesátého“ uplynula, se už mnoho vzpomínek nachází v „oparu“ zapomínání, jasný však přesto zůstává zásadní dojem z té doby. Byl jím obrovský šok a zklamání z toho, co nám tehdy v tom nadějném roce 1968 provedli naši „přátelé“ a spojenci. Nejen Sověti, ale také politici a armády Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Ti, kteří neměli odvahu jako Rumunsko a jeho prezident Ceaușescu (ať už byl později jakýkoliv), který odmítl se na „internacionální pomoci bratrských armád“ (jak se tomu také říkalo) podílet.

Všichni, mimo nástupnického státu rozpadlého Sovětského svazu, tedy Ruské federace jsou dnes členy EU a NATO a Rusko samotné  je dnes oficiálně náš úhlavní nepřítel. A my jeho rovněž, hned na 2. místě, za USA.

Nemíním tady rozebírat aspekty a politické okolnosti tehdejší doby, včetně toho, jak pokrytecky a alibisticky se k celé situaci postavil Západ. Spíše se podivuji tomu, že přes trauma, které nám tehdejší události přivodily, dnes mnoho lidí nesdílí absolutní nenávist k Rusku a jeho občanům, která je nám vštěpována našimi vládními představiteli a také některými „osobnostmi“ z kultury i sportu.

Nenávist nesdílíme ani k Němcům, jejichž zločiny proti českému národu ve 2. světové válce jsou se vpádem vojsk v roce 1968 zcela neporovnatelné. Nenávist není nástrojem a prostředkem, který přináší řešení mezinárodních problémů, dnes zejména při posuzování konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Mnoho lidí u nás, i těch na Západě, ať už se politikou zabývají, či nikoliv, vidí příčiny války na Ukrajině v úmyslu NATO rozšiřovat svoji působnost až k hranicím Ruska. Oproti těm, kteří tento úmysl a zájem NATO obhajují, neuznávají jej jako příčinu války na Ukrajině a tvrdí, že Ukrajina jako svébytný stát na to má právo, stojí strategický zájem Ruska opačný, tedy nedovolit to za žádnou cenu.

Kvůli tomu dnes umírají statisíce Ukrajinců i Rusů, velká část Ukrajiny je v troskách a celý Západ bez výjimky s obrovskými dluhy, které budou splácet jejich občané. .

Mocenské zájmy velmocí byly příčinou událostí jak v roce 1968 u nás, tak nyní na Ukrajině.

Vzpomínky, nejen z roku osmašedesátého ...

"Orelka", jak jsme my kluci, ale i naši rodiče a vůbec všichni říkali fotbalovému hřišti (tehdy bývalého) Orla, byla místem našich dětských her, ale i dospívání. Scházela se tam docela slušná banda děcek a mládeže z celého širokého okolí, ale i jiných koutů města. Místu však vládli "Lapačáci", protože hřiště náleželo do rajonu této, dnes už prakticky poslední klasické hospody ve Veselí. Právě v 60tých letech tady dorůstalo několik silných ročníků děvčat a kluků.

Na břehu řeky Moravy u Viťáku - prázdniny 1965  stojící zleva : Pepa Vavřín (Pepíšek), Luboš Mazur, Olda Rokyta, Vilém Reichsfeld (Jim), ? . V podřepu zleva : Josef Holáň (Zrzek), Vlastik Holomek (Fula), Jožka Lukáš, Josef Štípčák (Píďa), Jarek Škrabánek (Žalud),  Fera Holomek (Pecak), Josef Oláh.

Orelka, to byl pro nás ráj. Velké fotbalové travnaté hřiště, hřiště na "hlavičky", vzadu betonová plocha a za ní široký pruh hustých šeříkových keřů, ve kterých se hrávala oblíbená hra "Na četníky a zloděje". Jarda Miklenda zde trénoval vrh koulí. Jednu dobu tady byl taky "bunkr", opravdová zemljanka vybudovaná společnými silami. Tehdy na Orelce nestály žádné stavby, ty byly vybudovány až později, koncem sedmdesátých let.

Různé kategorie dětí a dospívající mládeže, děvčata i kluci, si pro své hry vždy dokázaly najít svůj prostor, nikdo nikomu nepřekážel, vycházelo se navzájem, v klidu a pohodě.

Mimo míčové hry, na prvním místě fotbal se pořádaly také terénní závody na kolech, mazaly se karty - někdy dokonce o desetníky a na malém tranzistoráku se lovil "Laxik", neboli radiová stanice Luxemburg. Ta totiž vysílala nejnovější hudební hity a hitparády rocku a popu, hudby, která tehdy právě zažívala tu nejlepší dobu v její historii a utvářela náš vkus.

Na kalandru u Orlovny - 1967

Ale z jara roku 1968 jsme my, trochu odrostlí začali vnímat už také jiné podněty než hudbu.  Slyšeli jsme nadějné a optimistické zprávy a rozhlasové přenosy z různých akcí. Sesazení prezidenta Novotného, pojmy jako pražské jaro, demokracie, obroda, zrušení cenzury a  jména Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík, Hájek. To bylo uvolnění a naděje, kterou jsme tehdy už i jako kluci dokázali alespoň v hrubých rysech a s optimismem vnímat. Samozřejmě i pod vlivem toho, jak se o tom mluvilo doma. Řekl bych, že v té době se utvářely názory a mínění mladých lidí především doma, v rodině a možná trochu i mezi kamarády. Nejsem toho názoru, že by někomu pokřivil charakter, nebo vštípil špatné názory třeba Pionýr nebo škola. Myslím, že to bylo právě na jaře tohoto osudového roku, kdy jsem se na stavební průmyslovce v Gottwaldově v euforii z vývoje stal členem USU - Unie středoškoláků a učňů. Měla ve znaku sovu, ale její trvání bylo bohužel jepičí. Příští rok už se rozjela normalizace a po USU nezbylo ani památky. Zaniklou ČSM pak od roku 1970 nahradil SSM, ale to už se mě netýkalo.

Krásné a nadějné jaro osmašedesátého roku vystřídalo ještě krásnější léto a prázdniny plné zážitků, koupání, výprav za ovocem na tehdy ještě neoplocené, typicky slovácké louky za zahradnictvím u Žalmanů (dnes tam stojí rodinné domy v ulici Jezerní a Luční),  u "Mrtváku" a "Viťáku". S babičkou jsme také byli na kulturáku, odevzdat její dva zlaté snubní prstýnky uložené v šuplíku stolu. Měla to být sbírka pro zlatý poklad republiky. Krásné a bezstarostné dny pak začaly v rádiu, televizi a tisku narušovat první známky  jakési nejistoty v celém tom politickém dění. Naléhavé schůzky Dubčeka s Brežněvem i ostatními představiteli socialistických států, Bratislava a Čierna nad Tisou, manévry spřátelených armád, jejichž účastníci se jaksi nemínili vrátit do svých zemí a zprávy s náznaky obav z dalšího vývoje situace.

Od 20.srpna jsme měli v domě pokrývače, pana Tomšeje, který překládal krytinu a opravoval střechu.

V noci na 21.srpna 1968 se asi všude, po celé zemi odehrálo něco podobného, co je tak věrně a výstižně podáno ve filmu Pelíšky. Ještě dnes mně při tom rozhlasovém vstupu začínajícím znělkou rozhlasu ze Smetanovy Mé vlasti přechází mráz po zádech. Ty slzy, zklamání, vztek i strach z věcí příštích asi provázely pozdně noční atmosféru po celé republice.

Ráno se řešilo, má-li pan Tomšej vzhledem k nastalým okolnostem vylézt na střechu, protože z případné jedoucí kolony ruských vojáků by to mohlo být považováno třeba za provokaci. Střecha pak počkala, až se situace uklidnila.

Dopoledne, při projížďce městem na kole, jsem zajel až k poliklinice a tam jsem se setkal s prvním projevem invaze. Tři velmi nízce letící vrtulová letadla přilétala od Blatnice přesně nad silnicí, směrem do středu města.

Odpoledne pak již projížděly kolony vojsk městem. Mezi křižovatkami, u restaurace Janík se sešlo pár desítek, možná stovek lidí, kteří na silnici kladli naše vlajky a psali vápnem hesla odsuzující invazi. Na obou křižovatkách pak lidé ve svém marném vzteku alespoň přehazovali ukazatele směru, aby těmto cizím vojskům ztížili orientaci.

Po pár dnech se situace v našem městě uklidnila, vojska už jsme vídali pouze občas, při průjezdu menších skupin a zklamaný národ se vrátil ke své práci a denním povinnostem.

Brzy pak začal přesný opak onoho obrodného procesu, jak se všeobecně tehdejší pozitivní změny nazývaly.

Za celou dobu od těchto událostí jsem neviděl jedinou fotku, která by dokumentovala tehdejší dění v našem městě a měl jsem za to, že ani žádné neexistují. Pan Vladimír Groš jich jak zjišťuji, několik má a tak se s nimi můžete seznámit. Pořídil je tehdy údajně pan Finfera, bližší údaje o něm však bohužel nejsou známy. Některé fotky nejsou příliš kvalitní, přesto - díky za ně!

Ten nový proces se nazýval "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ" a byl to dokument, který popisoval "správné" vidění, hodnocení a východiska týkající se právě onoho zmíněného obrodného procesu. Následovaly prověrky, vyhazovy a trestání straníků i nestraníků, na vedoucích i podružných funkcích a po určitou dobu bylo ve společnosti jak dnes říkáme, docela dusno.

Paradoxem je, že mnoho z těch, kteří tuto dobu prožili, dnes rádi a se zvláštní nostalgií, kterou asi ostatní těžko pochopí, vzpomínají na to, jak se přes těžké podmínky a zákazy (anebo právě proto) dařilo kvalitnímu českému i slovenskému bigbítu a rocku, kvalitnímu umění, s jakým odhodláním se stálo ve frontách o knižních čtvrtcích na novinky a jak si jich lidi považovali, jak se na burzách sháněly zde oficiálně nedostupné LP desky zahraničních kapel, jak se jelo do Budapešti na Omegu, Qeen(y) a jiné kapely, jak se později v našem městě organizovaly amatérské, napolo utajené divadelní představení (Pes baskervilský) a taky Veselské kulturní léto, kde hrály tehdejší progresívní kapely. Starší motoristé zase vzpomínají na oblíbené BOAZ (Branné orientační automobilové závody) pod jménem Veselské hatě, který několik let organizoval Automotoklub. Ten socialistický ideově zavánějící název tehdy nikomu nevadil, zvláště, když se jednalo o zajímavou a zábavnou soutěž (nakonec i ta listopadová revoluce před 29 léty víceméně začala jako shromáždění pod záštitou SSM a jejich vůdců). V této době se také plně rozvinulo chataření a chalupářství, a kvůli nedostatku všeho také melouchářství a pokoutní obstarávání mnoha věcí, které chyběly na trhu. Později se tomu říkalo "druhý ekonomický okruh". Ten oficiální první, totiž fungoval bídně. Hledala se východiska a únik z všudypřítomné socialistické šedi, kterou nesnášela a na niž nadávala drtivá většina národa, včetně komunistů.

Lidé si však dovedli najít své cestičky k zábavě a odreagování i v této atmosféře, která se sice pomalu, ale jistě obracela a spěla stejně ke svému neodvratnému konci, který nastal po událostech ze 17.listopadu 1989. To ovšem víme až dnes, když se na tento vývoj díváme s odstupem. Tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se to kdy mohlo změnit.

Letošní osmičkový rok přináší po padesáté traumatickou vzpomínku na události v roce 1968, a po osmdesáté výročí nesrovnatelně bolestnější a tragičtější. Bylo to odevzdání Sudet po Mnichovské dohodě a navazující konec první republiky. Poté konec samostatného československého státu v roce 1939 a všechna ta hrůza a utrpení, která souvisela s nástupem nacismu a válkou.  Mezi tím vším, v roce 1948, ještě další temný milník v dějinách naší republiky, s předcházejícími událostmi politicky bohužel přímo související.

Po sté budeme v říjnu vzpomínat na vznik republiky, který výše zmíněné události a mnoho dalších, možná již ne tak významných a tragických, alespoň symbolicky uzavře.

Přejme si, aby tak pozitivně skončila neblahá tradice letopočtů, s číslem 8 na konci.

Ve Veselí nad Moravou, 15.srpna 2018/20.srpna 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld