Dobrá muzika nikdy nezemře, říká "pohřebák" Jara Horký

Dlouho jsme tu návštěvu s bráchou odkládali. Slíbil, že to s Jarou domluví, ale nakonec jsem se s ním domluvil já. Před pohřbem, v obřadní síni. Jara je prakticky na každém pohřbu. Jak by také ne, když je to jeho povolání. Ano, bavíme se Jarovi Horkém, který, ač již v důchodovém věku, stále ještě obstarává a doprovází zesnulé na jejich poslední cestě.

To by asi samo o sobě stálo za článek, do Svátku zesnulých není daleko, takže téma by to bylo příhodné. Vlastně až v samém závěru naší návštěvy jsme se dotkli i toho zajímavého povolání a docela s námi otřáslo, když jsme se dozvěděli, že Jara s manželkou se ocitli v situaci, kdy museli sice s rodičovskou láskou, ale bohužel naposled před pár lety posloužit i své zesnulé dceři. Povolání neobvyklé, ale potřebné. Jeho služby budeme potřebovat dříve, či později všichni.

Důvod naší konečně uskutečněné návštěvy však byl jiný, daleko příjemnější a veselejší. Důvod, který je pro Jarovo povolání vyvažující a zcela jistě relaxační.

Co je na světě krásnější, který jiný zážitek působivější, než hudba. Každý z nás má své oblíbené hudební žánry. Jara Horký, stejně jako mnoho jeho vrstevníků propadli hudbě rockové. Důvod byl prostý. V letech našeho mládí a dospívání vznikalo v této oblasti to nejlepší, tehdy se psaly dějiny rocku  a my jsme měli to štěstí, že jsme toho byli přímými svědky. Byli jsme prostě u toho. Dodnes jsme na ty roky nezapomněli a stále se tam v myšlenkách a vzpomínkách vracíme. Šedesátá a sedmdesátá léta prožitá sice v izolaci státu s hlídanými hranicemi, země, ze které se nadalo vyjet do ciziny, kde bylo ze strany režimu i na tento hudební žánr pohlíženo s despektem, kde se nedaly běžně sehnat nosiče s novou, progresívní hudbou. Ale jak mnoho našich vrstevníků shodně tvrdí, byla to také léta, kdy jsme nosili dlouhé vlasy, léta krásného spiklenectví a pocitu sounáležitosti při shánění nosičů, jejich stahování na magnetofonové pásky na legendárním magneťáku Tesla Sonet B3 a později B4 a téměř posvátného přehrávání elpíček dovezených někým z ciziny, či vydaných u nás v limitované edici Supraphonu. Hudba byla to první, co probíralo, když se sešla parta kámošů stejného ražení. Myslím, že některé staré, v Západní Evropě dávno zapomenuté kapely mají u nás stále své vděčné publikum, přestože z jejich původních sestav tam zbyl třeba už pouze jediný člen. V tom vztahu je kus nostalgie, ale je tomu tak i proto, že ve své době, těch šedesátkách a sedmdesátkách tvořily součást kultury, kterou režim nemohl ovládnout a byla tudíž svobodná.

Tehdy asi vznikla záliba a nadšení Jary Horkého. Jemu ale tato hudební vášeň a sběratelské nadšení vydržely jako jednomu z mála až dodnes. Pamatuji se, jak se koncem 80.let po nástupu CD nosičů začalo téměř s despektem nahlížet na klasické vinylové dlouhohrající desky. Nová doba přichází, rozlučme se se starým harampádím, i kvalita těch malých cédeček je přece jiná, daleko lepší než u vinylu. Jak velice jsme se mýlili a kolik škody nadělali tím, že jsme se klasických desek levně zbavili, či je dokonce vyhodili. Jara Horký však byl jiný případ. Desky se nikdy nezbavil jen proto, že přišlo nové médium, ale spíš si k vinylové desce přikoupil ještě stejný titul na CD. Prostě sběratel s citem pro věc. Kdo nesbíral, nepochopí. Za pravdu mu dal čas. Klasická vinylová gramofonová deska se vrátila v plné parádě a dobývá opět svět hudebních fajnšmekrů. Myslím, že podobně to dopadne i ve vztahu klasické a digitální fotografie. 

S postupem času a s pravou sběratelskou vášní Jara Horký zjistil, že sbírání není pouze shromažďování a zakládání gramofonových desek a cédéček, ale nadstavbou správného sběratele a postupem do vyšší sběratelské ligy je také zastoupení různých vydání, třeba těch z exotických zemí, jiných, které se liší podstatnějšími i drobnými změnami na úpravě obalu a textové výbavě nosiče, nebo z nějakého důvodu dokonce jeho pozměněným hudebním obsahem. Za ta dlouhá léta sbírání má Jara Horký ve sbírce úctyhodných 2 500 vinylových dlouhohrajících desek a asi 5 000 nosičů CD.

Přístroje a jejich sestavy, které nejsou právě využívány, nebo jim "něco chybí" jsou v depozitu, přikryty fólií.

Takové sběratelství je samozřejmě náročné jak finančně, tak s přibývajícími nosiči i na prostor pro jejich kvalitní uložení. Jara to (a nejen kvůli své zálibě) vyřešil geniálně tak, že postavil na „stařenčiném“ nový barák, ve kterém je místo jak pro důstojné sjednání pohřebních služeb a prostor pro případné zřízení dalšího zázemí a garáže pro pohřební vozy, tak i sklepení, ve kterém je dostatek prostoru pro uložení a prezentaci (nejen) jeho hudebních sbírek, ale i pro soustředění u začínajících pokusů o malířskou tvorbu.

Od samého začátku Jarova sbírání nezůstalo jenom u vinylových desek a CD. Magnetofonové kazety, na které se po éře kotoučových magneťáků začalo natáčet ani nepočítám a po ruce je samozřejmě rovněž slušná sbírka DVD s filmy.

Na něčem se ty vinyly, cédéčka i kazety musely přehrávat. Nejlépe samozřejmě na něčem pořádném. Až zhruba do konce minulého tisíciletí bylo snem každého kluka i chlapa vlastnit pořádnou „věž“, jak se tehdy lidově říkalo sestavám levným, kompaktním, ale i dražším, tedy z jednotlivých komponentů, které pak po sestavení skutečně tvořily onu „věž“. Předzesilovač, zesilovač, přijímač, zvukový ekvalizér a procesor, dvojitý kazeťák, CD přehrávač a také (již znovu do obliby přicházející) kvalitní gramofon. A k čemu by to všechno bylo, kdyby od zesilovače nevedly k reproduktorovým bednám pořádně silné stíněné kapacitní kabely s pozlacenými koncovkami. Značky výrobců jako Pioneer, Technics, JVC, Sony, Akai, Aiwa, Yamaha, Luxman, Revox, BaO, gramofony Lenco, přenosky Shure, ale nakonec i některé výrobky naší Tesly, všechny ty značky už si dnes ani nelze pamatovat. S nástupem internetu s kanálem You Tube, televizními satelity i kabelem šířených rozhlasových a hudebních kanálů začala slábnout a upadat také potřeba mít doma „věž“. Veškeré nosiče dnes běžným uživatelům nahrazuje kapacitní Flash disk, na kterém jsou hudba, slovo, obrázky i video.

U Jary ve sklepě jsme měli možnost připomenout si krásu a eleganci těch dokonalých přístrojů vyvedených v hliníkovém matu, nebo černém lesku, patřících dnes již do hudebního pravěku a samozřejmě, ty nejvíce po stránce kvality přenesu hodnocené i poslechnout. Ty jsou totiž trvale zapojené (dokud jejich majitel neusoudí, že by mohl prohnat „šťávu“ i jinými). A tak mnoho těch HI-FI sestav, jak se jim také kdysi říkalo, stojí stranou, přikryto igelitem, který je chrání před prachem. Některé občas potřebují zásah specialisty, za kterým Jara jezdí s technickými problémy až ke slovenskému Půchovu. Občas je nutná také náhradní součástka, která se i po těch letech uplynulých od výroby přístroje dá většinou objednat a sehnat.

Reproduktorové soustavy, které jsou připojeny k momentálně používaným sestavám, poskytují zvuk neuvěřitelně dynamický a dají se samozřejmě podle libosti „osolit“. Mají slušnou výkonovou rezervu, takže hudební fajnšmekr, který to rád hlasitě, si hudbu vychutná s basy i výškami v plném rozsahu a nezkreslené dýchavičným zesilovačem, či rezonujícími bednami. Prostě hudební zážitek, jak má být. Nikdo mu do toho nekecá a nikoho to neruší, protože se nachází hluboko ve sklepě. Kdyby tady Jara pustil Sabbaty, tak by se ještě dal naplnit jeden výstižný komentář z YT : „Sedmdesátá léta, sedíme ve sklepě u mých přátel, černé světlo, kadidlo a joint. To byly časy!“ Je to ale bohužel pouze teorie, dobré časy i naše mládí dávno odplynuly do nenávratna, někam do mezihvězdného prostoru.

Aby se sbírka rozrůstala a kvalitativně tříbila, musí se pro to také něco udělat. I proto Jara se stejně zaměřenými kamarády sem tam zajíždí na velké sběratelské burzy vinylů a CD, které se nejblíže konají ve Vídni, v jednom z „Gasometrů“, bývalých zásobnících na svítiplyn, které byly zrekonstruovány na obchodní a společenské prostory. Češi, zejména Pražáci tam údajně dominují v nabídce desek, zejména těch hledaných a uctívaných.

Je docela smutným příznakem doby, že sběratelství, zájmové obory a nakonec i spolková činnost skomírají. Je tomu tak i proto,  že stát tyto soukromé aktivity nepodporuje jak tomu bylo dříve a nevytváří pro ně patřičné podmínky. V tomto směru došlo za posledních 30 let bohužel ke změně k horšímu. Chybí hlavně mladí nástupci stárnoucích sběratelů.  Důvodů to má víc, jeden z nich je i finanční, dalším nepřeberná nabídka pasívní a bohužel také společensky izolované zábavy. Je to škoda, protože sběratelství posiluje sdružování a dobré vztahy mezi lidmi, rozvíjí znalosti a pomáhá zachovat a rozšířit znalosti jednotlivých oborů. 

Manželky sběratelů (sběratelství je doména chlapů) o svých mužích většinou říkají, že ten jejich chlap je šílenec a blázen. A my sběratelé si zase říkáme, že kvůli tomu našemu hobby je svět (tedy alespoň pro nás) aspoň o trochu vlídnější a život zábavnější. 

Říká se, že chlap, který nemá koníčka zlobí a je protivný. Asi to nebude tak úplně pravda, znám i nerudné sběratele ale jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. O návštěvě u Jary Horkého jsme si s bráchou dělali iluze. Nejenže se naplnily, ale byly značně překonány. Čistá sběratelská radost z krásy těch přístrojů, znásobená krásným hudebním zážitkem ve spojení se sbírkami hudebních nosičů nám udělala obrovskou radost.

Jarovi Horkému přejeme, aby si svého koníčka ještě dlouho, ve zdraví a do sytosti užil. A nám, aby nás zase někdy do svého hudebního ráje pozval. Ať žije kvalitní muzika.

Ve Veselí nad Moravou, 29.října 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld