Jak máme vnímat dobu, která se tak ráda doslova ukájí v kritice epochy, která jí předcházela? Proč to mají její představitelé a hlavně novináři zapotřebí a proč se v tom vyžívají?

Jak silná je sebedůvěra dnešního režimu a jeho tolik proklamovaných „hodnot“, když nám jeho politici a jim přisluhující novináři pravidelně servírují příslušnou dávku tu menší, jindy větší nenávisti v podobě odsudků a kritiky minulé doby?

Kdyby se ta kritika týkala pouze politiků doby minulé, asi bych to přešel a možná i souhlasil, protože to opravdu nebyli žádní „lumeni“. Podělali, co mohli, aniž by je k tomu někdo nutil. Ale zasloužili se také o mnohé z toho, z čeho doposud žije tento režim, pokud to již nenechal rozkrást, nebo nepřivedl k úpadku.

Ta doba je však již 35 let za námi a dnes už tu kritiku v médiích chápu pouze jako ubohé posilování dojmu výjimečnosti doby dnešní, kterou má ten odsudek zřejmě posílit. Za každou cenu pomluvit a zošklivit lidem to, čím a v čem žili, co měli rádi, a co se kolikrát stalo ikonickým. Vzít lidem radost ze života a vnutit jim svůj pokřivený názor je asi cílem těch pisálků.

Autoři kritických článků se rádi otírají třeba o ikony socialistického popu (Karel Gott, Michal David) a herce (třeba Bohdalka). Možná taky proto, co je jim solí v očích – ty ikony si totiž podle jejich názoru zavdaly s minulým režimem a to je neodpustitelné. Jejich kvality, či velkou oblíbenost mezi lidmi je dnes třeba jízlivě napadat a snažit se je zostudit, přišít jim téměř punc zrádcovství a kolaborantství. Ne kvůli jejich uměleckým kvalitám, ale prostě proto, že vadí z jiných důvodů ale hlavně proto, že je lidi na rozdíl od politiků mají rádi.

Pop opravdu nebyl tehdy a není ani dnes něčím, čemu by se dalo říct umění (o to mu nikdy nešlo), jistě se ale i v něm  dala hledat kvalita, či její opak.

Zlatí hoši z Nagana a jejich Naganský expres, Tůčko stojící na kunovickém letišti by o tom mohli vyprávět. A není přitom ani tak moc důležité, zda Davidova píseň Nonstop patřila k těm jeho lepším, či už byla hodně profláknutá, jako jsou ostatně všechny hity, byť jinak skvělých skupin a zpěváků.

Někdy se svými zasvěcenými názory činí také pisálci, kteří v době socialismu ještě ani nežili a nemají ani šajnu o tom, jak to tehdy chodilo.

Odpornost a ubohost liberálních novinářů nezná mezí. Zejména v souvislosti s tím, že všechny negativa, která připisují terčům jejich kritiky, zároveň odpouští těm, kteří se hřejí na výsluní dnešní ideologie.  

Pochybuji silně o tom, že by se dnes našel někdo, kdo by se pustil do kritiky toho, co vznikalo za dob socialismu v oblasti hudby, filmu, výtvarném umění a architektury. 

Na to zřejmě ještě nedorostli novinářští „matadoři“, kteří by k tomu našli odvahu, ale možná se dočkáme i toho.

Každý, kdo má o zmíněných oblastech umění alespoň trochu ponětí a je aspoň trochu objektivní ví, že právě duch téměř podzemního odporu proti době normalizace přispěl k tomu, že během ní vznikla skvělá rocková hudba, bylo natočeno a přes cenzuru šikovně prošlo mnoho kvalitních filmů, ale i skvělých komedií (v obou případech hlavně díky stejně skvělým scénáristům, režisérům a hercům), že duch tehdejší nepříznivé doby vyburcoval ke skvělým dílům její malíře, sochaře i skláře, a že tehdy díky nadaným architektům vzniklo také hodně skvělých a dodnes ceněných staveb, z nichž některé bohužel musely ustoupit dnešní věčně hladové komerci a byly zbourány. Nutno podotknut, že skvělé pražské metro, jeho umělecká výzdoba a ty skvělé architektonické počiny vznikly za podpory a se souhlasem tehdejší vlády, byť komunistické. 

Vyjmenovávat k jednotlivým oborům jejich skvělé a známé produkty by asi zabralo hodně času. Proto odkazuji na veřejně dostupné zdroje : Architektura (skvělý dokument Vladimíra 518), Pop a rock, Filmová tvorba

​​​​​​​Všechna ta účelová snaha kritiků téměř všeho, co vzniklo v dobách socialismu zavání sociálním inženýrstvím novodobých svazáků, kteří si dali závazek ovlivnit mysl „nového“ člověka, který se má spolehnout na vkus a názor osvícených novinářů s Karlovou universitou.

K tomuto článku mě vyprovokoval článek o takzvaném Šumperáku, ze kterého čiší pravá soudružská nenávist k třídnímu nepříteli, kterou je třeba připomínat proklatý socialistický režim, byť už dávno neexistuje.

Nikdo netvrdí, že „Šumperák“ je architektonický skvost. Je produktem střídmé a funkční architektury, typem domu, který měl v době nedostatku stavebních materiálů umožnit zájemcům postavit si (většinou svépomocí) vlastní slušné bydlení. Stačí se podívat, co a jak se staví dnes a porovnat to se „Šumperákem“.

Shluk rodinných domů na Hutníku je toho zářným, pro naše město však bohužel nepříznivě vyznívajícím příkladem.

Veselí nad Moravou, 11.března 2025

Autor článku : Vilém Reichsfeld