Zpravodaj Inferrum 1/98 vydávaný železárnami v článku "Z historie Železáren Veselí, a.s" v kapitole "Začlenění podniku do okolního prostředí" uvádí :

Rok 1960 byl pro město rokem zlomovým: na jedné straně došlo v rámci reor­ganizace veřejné správy ke zrušení veselského okresu a na druhé k založení JTT. Charakter města se zcela změnil. Byla postavena nová sídliště Lány, Kollárova, Hutník a Chaloupky, v nichž měl podnik více než 500 bytů, obchody, kino, 27-třídní základní škola, hotel, nový sportovní stadion včetně koupaliště, hvězdárna, byla rozšířena poliklinika atd.

Samotný podnik měl navíc své zázemí - mateřskou školu a jesle, ubytovnu, 2 rekreační střediska, školící středisko, zdravotnické zařízení, nové střední odborné učiliště a pod. Počet obyvatel samotného Veselí vzrostl v letech 1960-70 z 6 334 na 12 tisíc obyvatel, vliv byl i na přilehlé Horňácko a Strážnicko

Mohutná bytová výstavba nového sídliště s příznačným názvem Hutník byla možná pouze v důsledku výstavby železáren a zabezpečení bydlení pro jejich nové zaměstnance. Dostat v tehdejší svízelné bytové situaci v rámci ČSSR byt v našem městě nebyl velký problém. I proto se tehdy počet obyvatel města prakticky zdvojnásobil (ze 6 300 v roce 1960 až na 12 000 v roce 1970). K bytové výstavbě patřilo také občanské vybavení. Na sídlišti Hutník bylo postaveno obchodní centrum s hezkou restaurací, prádelny, malý dům služeb, k bytům pak, bohužel chaoticky a bez předem vybudované potřebné infrastruktury velké množství garáží (komunikace k nim chybí dodnes).

Výstavbou nové Základní devítileté školy Hutník v letech 1965 – 68 byla vyřešena tíživá situace v místním základním školství a město dostalo k využití novou moderní školu s 27 třídami. Mimo školu byly postaveny také podnikové jesle a mateřská školka. 

„Jihomoravské trubkárny a tažírny za krátkou dobu své existence se mohou pochlubit mnoha úspěchy v těžké mezinárodní konkurenci, které by se nemohly dostavit bez uvědomělé snahy všech zaměstnanců. Dnes expedují své výrobky do Albánie, Bulharska, Egypta, Holandska, Jugoslávie , Kuby, Maďarska, NDR, NSR, Sýrie, Švédska, Švýcarska a Turecka a vývoz se bude i nadále rozšiřovat. Již za krátkou dobu svého trvání se tak závod svými zahraničními dodávkami zasloužil o dobrou pověst značky „Made in Czechoslovakia“.

Neoddělitelnou součástí plánovaných úkolů závodu je i soustavné zvyšování kvalifikace pracovníků. O odborný růst pracovníků je pečováno v rámci ZŠP v různých kvalifikačních kursech, kde je ročně školeno průměrně 270 zaměstnanců. Odborný růst technickohospodářských pracovníků umožňuje studium  při zaměstnání, a to studium všech forem. I výchově učňovského dorostu věnuje závod zvýšenou péči. Do roku 1969 se vyučilo pro závod JTT v hlavních učebních oborech na 370 chlapců a děvčat.“(Veselí nad Moravou v roce 25.výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou vyd.1970)

Málokdo si již dnes pamatuje počátky výstavby závodu a všechny okolnosti s tím spojené. Město vypadalo v době kolem roku 1960 úplně jinak, mnohé budovy a objekty ještě nestály a na jejich místech stály budovy, které musely být pro jejich nevyhovující stav povětšinou zbourány. Za železniční tratí, směrem k Blatnici se v té době nacházela pouze velmi malá část dnešní výstavby. Na místě dnešního sídliště Hutník a základní školy byly pouze širé lány polí, nestála poliklinika ani bytové domy na ulici Purkyňova.

Na počátku výstavby závodu bylo nutné najít prostory pro vedení a administrativu právě budovaného podniku. Tomuto účelu posloužily velmi dobře prostory veselského zámku, který se v této době nacházel ještě v natolik solidním stavu, že jej bylo možno velmi dobře využít. Zámecké prostory obsahovaly v malé míře ještě původní inventář, pro nové účely však musely být vybaveny kancelářským nábytkem. Na zámku se nacházely rovněž dvě místnosti sloužící jako pokoje pro přenocování návštěv ze vzdálených měst, či ciziny.

Čerstvě postavený, na tehdejší dobu nadstandardní hotel Rozkvět patřil v rozvíjejícím se  městě k místům schůzek, ale sloužil v té době jako kvalitní ubytovací zařízení pro zahraniční odborníky a montéry technologie dodávané ze zahraničí. Vozy známých západoevropských značek, které tehdy byly vidět na silnicích jen zřídka, tehdy zaplnily parkoviště před hotelem, k potěše kluků i motoristických nadšenců.

První ředitelé

„První ředitel nového podniku od jeho samotných počátků. Měl mroží knír, který dodával jeho tváři dobráckého vzhledu, kolébavou chůzi medvěda a prosté, ale jisté chování člověka, který ví, že za své postavení vděčí především vlastní píli a schopnostem, porozumění spolupracovníků a nepopiratelným výsledkům. Byl jedním z nejlepších kapitánů průmyslu, jaké jsme kdy měli. Tehdy mu bylo čtyřiapadesát; penze už se však nedožil. Jmenoval se Miroslav Boublík.“

Tak začíná kapitola věnovaná tomuto muži v knize Jiřího Janouška - Tváře bez svatozáře.

Ing. Miroslav Boublík, se narodil 5. 11. 1924 v Kolinci, okres Klatovy. Vyučil se strojním zámečníkem, vystudoval vyšší hutní průmyslovku v Chomutově. V letech 1949-60 pracoval ve VTŽ Chomutov jako technik a dálkově vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. Od založení podniku až do 30.června 1961 byl podnikovým ředitelem Železáren ve Veselí na Moravě. Ve Veselí nepobyl dlouho, protože byl jmenován generálním ředitelem Třineckých železáren. Na Veselí však nikdy nezapomněl a zůstal vůči němu přátelský.

Připravoval se svým týmem výstavbu železáren, vedení mělo tehdy sídlo na veselském zámku, který v té době byl ještě ve velmi dobrém stavu, včetně části původního vybavení prostor. Byly tam mimo jiné také dvě ložnice pro ubytování důležitých návštěv (hotel Rozkvět tehdy ještě nestál).

Přípravný tým tvořilo vedení, projektanti a THP pracovníci - stavbaři i technologové. Za něj byly uzavřeny hlavní kontrakty na technologii, která pocházela většinou ze západních zemí.

Na prvního ředitele vzpomíná ing. Josef Vráblík, který v podniku pracoval po více než 35 dlouhých let :

„K jeho pobytu se pojí také příhoda o převozníkovi Pavkovi řečeném Džomolovi, který mu přihrával nejpěknější ryby při jeho rybaření na Moravě. A  to krásné rybaření dalo prý výstavbě trubkáren ve Veselí  přednost před Holešovem… Nelze zapomenout na to, jak ochotně mě, obyčejného plánovače z Veselí  přijal  při mé první i dalších návštěvách Třince.

Později jsem měl pracovní i osobní kontakty již s jeho synem v dobách spolupráce tzv. BSP. Třinecké železárny byly totiž hlavním dodavatelem válcovaného materiálu pro veselskou tažírnu oceli. Vypili jsme spolu mnohou číši v Blatnici, kde jsme, často i s partou jeho  valcířů, které vedl na jemné trati končili naše jednání. Vím, že  měl na Veselí pěkné vzpomínky, protože tam chvíli i bydleli.“

Od roku 1961 až do své smrti byl Ing.Boublík ředitelem Třineckých železáren VŘSR. Pod jeho vedením byl Třineckým železárnám jako prvnímu podniku v ČSSR udělen titul „podnik socialistické práce". Vedle řízení železáren se výrazně zasloužil o rozvoj celého města Třince. Absolvoval postgraduální studium při VŠE a stal se kandidátem věd. Byl členem vědecké rady Vysoké školy báňské, ústředního výboru Socialistické akademie ČSSR a vládního výboru pro otázky plánovitého řízení. Byl nositelem Řádu práce. Důchodu se nedožil, zemřel 18. srpna 1980.

Poslední odstavec výše zmíněné knihy nazval její autor Pokora. Stojí v něm toto :

„Nemám žádné koníčky, leda práci, a to zní divně, že ano? Nedokážu odjet na víkend; ne že by se fabrika beze mne neobešla, ale já bych se neobešel bez ní. V sobotu sem jezdím nejraději. Mám klid, protože všichni vědí, že ten den nepřijímám. Zajdu se podívat na dispečink, pak si v kanceláři uvařím kávu, rozložím lejstra a v klidu nad nimi přemýšlím. Četl jsem nedávno rozhovor s jedním ředitelem významného podniku. Vysvětloval, co dělá první náměstek, co druhý, co třetí ... A když skončil, zeptal se ho novinář: „Co vlastně děláte vy, soudruhu generální?" A on se zamyslel a řekl: „Víte, já hlavně dělám všechno pro to, aby moji odborní ředitelé měli co nejméně starostí a mohli co nejlépe pracovat." To se mi líbilo, protože na tom je hodně pravdy.“

Ing.Antonín Horych 1.6.1961 – 9.4.1966

Antonín Horych se narodil v roce 1919. Byl v pořadí druhým ředitelem v železárnách Veselí nad Moravou a až do 4.září 1981 kdy odešel po 36 letech práce do důchodu také devátým ředitelem podniku VTŽ Chomutov, který byl v počátcích mateřským podnikem veselských železáren.

V Chomutově začal po válce, jak se říká „od píky“.

Od roku 1945 do roku 1949 prošel v mateřském podniku několika pracovišti. Přešel do mechanických dílen jako asistent a pak jako vedoucí provozu.V roce 1951 byl jmenován hlavním mechanikem, v roce 1960 - 1961 byl ekonomickým náměstkem podnikového ředitele.

V roce 1970 byl pověřen vedením technicko-výrobního úseku, v roce 1972 je jmenován podnikovým ředitelem aí ve svých 62 letech tuto funkci předal. V polovině 70.let 20.století dostal za úkol realizovat trubkový a atomový program, který za tři roky zvládl

Antonín Horych i za těchto náročných pracovních podmínek dokázal za porozumění a podpory své předčasně zemřelé manželky Marie Horychové, vystudovat Vysokou školu báňskou a stát se hutním inženýrem.

V roce jmenování podnikovým ředitelem VTŽ, měl za sebou léta tvrdé práce ve Veselí nad Moravou. V roce 1959 byly Válcovny trub pověřeny v rámci nosného úkolu vlády ČSSR, usilující o vyrovnání ekonomických rozdílů některých oblastí republiky, pověřeny výstavbou nového závodu ve Veselí n. Mor, pro výrobu svařovaných trubek. Vedením výstavby byl pověřen ing. Horych a svůj úkol splnil tak, že Železárny Veselí patří mezi moderní prosperující hutnické podniky.

Ing. Antonín Horych se celým životem, svojí prací i energií zařadil mezi techniky pracující s velkou technickou dovedností, tvůrčí fantazií a citem pro kolektivní spolupráci. Stal se nejen ředitelem, ale i odborníkem na technologii výroby trub a některé z jeho odborných názorů  se uplatnily i v jiných částech světa.

Za jeho obětavou práci se mu dostalo několika vyznamenání a ocenění.

Po příchodu do Veselí nad Moravou velice rychle zapadl jako odborník v hutnictví do stávajícího vedení podniku. Byl hřmotné postavy i povahy a rovněž velký znalec vína. Při jednom takovém posezení ve sklípku se seznámil s cikánskou kapelou, kterou vedl proslulý primáš, majstr „Jožena“Kubík. Celá jeho parta pak našla uplatnění v podniku, kde se pro ně, zejména vzhledem k důležitosti zachování jemných rukou našla také odpovídající práce. 

Za ředitelování Ing.Antonína Horycha nabíhal od roku 1962 v JTT zkušební provoz.

Vedení podniku mělo své sídlo stále na veselském zámku, který se tehdy nacházel v poměrně uspokojivém stavu.

Ing.Vladislav Brychlec 10.4.1966 – 30.9.1970

Pocházel z Frýdku-Místku a byl švagrem významného politika Drahomíra Koldera. Měl tedy velmi dobré politické zázemí. Jeho nepříliš dobrou vlastností bylo, že se velmi rychle nadchl pro věc, ale nadšení jej také někdy rychle opustilo. Práci pak museli dotahovat jiní. Vysokou školu báńskou vystudoval až jako ředitel zdejšího podniku, do kterého přišel jako dělnický kádr z Frýdku-Místku. Jeho způsob vedení se nedal vměstnat do souboru vlastností, které má typický manažer. Na to byl příliš otevřený a spontánní. Pro jeho rtuťovitost se mu říkalo „čertík Ládík“.

V osobním životě jej postihlo velké neštěstí, když jeho syn podlehl popáleninám, které utrpěl jako obsluha vysoké pece při výstřiku tavby.

Měl dobrý tým podřízených – Ing.Miroslav Wolf, Ing.Ladislav Prachař (později ředitel pobočky Hutní projekt Veselí nad Moravou), Ing.Jaroslav Míček (z Dětmarovic), Ing.Josef Jančařík (ekonomicko-obchodní náměstek), Ing.Ladislav Pikna (pověřen starostí o sport, specielně fotbal), Ing.Karel Gajdůšek, Ing.Josef Vráblík ( v podniku zaměstnán od 1.2.1963 do 31.12.2018) a další.

Ing.Brychlec má zcela zásadní zásluhu na všeobecném rozvoji města v době jeho ředitelování. V této době byly postaveny stovky bytů, obchody, školky, sportoviště – stadion, poliklinika byla o patro nadstavena, byla vybudována přechodová lávka (jeden z tzv. "Sedmi divů města"), která byla bohužel za deset let opět rozebrána, protože ji kdosi opomněl udržovat a zkorodovala.

Z vyprávění pana Vladimíra Salčáka (1936 - 2013) :

V ke konci roku 1967, pořádal šachový oddíl ve Veselí nad Moravou, díky snad nějakému zázraku, jednu z kvalifikačních skupin mistrovství Evropy v šachu družstev. Do Veselí nad Moravou se sjeli nejlepší šachisté ze Švédska, Maďarska, Rakouska a Československa. Za naši republiku hráli velmistři Luděk Pachmann, (pro své politické názory později vystěhován z republiky na Západ), František Filip, doktor Ujtelky, František Blatný a mladá, nastupující šachová generace Vlastimil Hort, Vlastimil Jansa, Lubomír Kaválek, Jan Smejkal a další.

Představitelé železárenského podniku Jihomoravské trubkárny a tažírny, kde jsem byl zaměstnán, pojali tuto událost, jako možnost ukázat, že i do Veselí přiletělo politické uvolnění, později nazvané jako  Pražské jaro 1968. Tehdejší, nesmírně politicky pevný ředitel, Vladislav Brychlec přinesl do HUKA trochu nezvyklé „manýry“. Funkce, kterou jsem tehdy zastával byla podřízena přímo jemu. „Vladek“, jak se mu říkalo, bez mrknutí oka mě na celých čtrnáct dnů uvolnil „z práce“, abych se staral o občerstvení šachistů, kteří zrovna byli „na place“.

Můžeme tedy říci, že koncem 60. let minulého století byla definitivně přeměněna struktura obce ze zemědělsko-řemeslnické na vyspělé industriální sídlo, které se stalo přirozeným centrem svého okolí a to i přesto, že už téměř deset let byl Veselí odebrán statut okresního města. V roce 1971 pracovalo v jedenácti veselských závodech celkem 6 451 pracovníků. Rovněž tak výrazně vzrostl počet obyvatel. Ještě v roce 1955 ve Veselí žilo pouhých 5800 obyvatel, v roce 1968 Veselí oslavilo desetitisícího občana. 

Vzhledem k tomu, že zásadní rozvoj podniku a v jeho důsledku rovněž města Veselí nad Moravou, je zde podrobněji popsána pouze doba od roku 1960 do roku 1970. Alespoň pro přehled je nutno zmínit také další ředitele podniku, kterými byli :

RSDr.Bohumil Joch       1.10.1970 - 30.6.1986

Ing.Jaroslav Škodák     5.10.1986 -  1990

Ing.Rudolf Ursacher      1990 - 1993

dále bez určení doby : Štěpán Holešínský, Ing. Petr Moravec, Ing.Vladimír Vojkovský

Za pomoc a spolupráci děkuji paní archivářce Marii Škopíkové, Ing. Josefu Vráblíkovi, Ing.Zuzaně Gajošové, panu Svatoplukovi Čumbovi a Ing.Miroslavu Boublíkovi mladšímu.

Ve Veselí nad Moravou, 3. prosince 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld