Náš  internát v Gottwaldově (dnešním Zlíně), kde bydlely holky i kluci studující na zdejších průmyslovkách stál a stojí nakonec doposud v tom širokém zeleném svahu nad bývalým Priorem, který nahoře uprostřed uzavíral Dům umění, dnes památník T.Bati. Nad námi byla ještě budova Veřejné bezpečnosti a pak už jen letní kino, louky a les. Vlastně tam po obou stranách stálo v Baťově oblíbeném funkcionalistickém stylu postavených prakticky 5 a 5 podobných budov, z nichž velká většina byly domovy mládeže. Náš domov měl přízemí s kuchyní, jídelnou, marodkou a bytem domovníka, dvě patra kde bydleli kluci a dvě poslední, kde byly děvčata. Mezi nimi byla na schodech dřevěná, zamykatelná přepážka, která se na noc z dobrých důvodů zamykala. O víkendech to ale stejně moc neřešilo.

V domovech po levé straně svahu bydlely "Sviťačky", děvčata, co se učila, nebo pracovala ve Svitu. Tehdy ve Svitu pracovalo téměř 25 tisíc lidí. Co to bylo za podívanou, když si vyšly po práci na vycházku. Gottwaldov byl krásné město, plné studující a pracující mládeže.

V osmašedesátém roce byla cítit uvolněná atmosféra všude a na intru, jak jsme našemu domovu říkali, si skupina kluků z vyšších ročníků prosadila, že v internátním  rozhlase si odpoledne může pouštět v určitou dobu svoji hudbu. Většinou se pouštěla celá alba, která dodal někdo, komu se podařilo je z ciziny obstarat. Takových kluků tam pár bylo. Konec šedesátých let byla doba, která přinesla obrovský rozmach rockové hudby, tehdy vznikly ty nejlepší kapely, které nahrály svá slavná alba.

Někdy z jara roku 1969 jsem se odpoledne vracel z vycházky po městě na internát a když jsem po schodech vycházel do 2.patra, zkoprněl jsem a zůstal stát. Z reproduktorů na chodbě zněla hudba, ve které bylo něco úžasného, co mě hned "dostalo". Zpěvák měl obrovský hlasový rozsah a cit pro melodii, byla tam také nádherná sóla pro foukací harmoniku, hammondky a sólovou kytaru.

Nikdo z kluků nevěděl co to je, až jsem se od chemika Mikulčáka, který byl o rok starší než já a muziku pouštěl dozvěděl, že jsou to "Zepelíni", tedy skupina Led Zeppelin. Byla to jejich první, před pár měsíci vydaná deska nazvaná jednoduše "Led Zeppelin" a  blues "You Shook Me"

Tato LP deska (tehdy byla k dispozici pouze klasika - vinylové dlouhohrající desky), vyšla 12.ledna 1969. "Zepelíni" ji natočili za pouhých 30hodin. Mohlo se to podařit pouze proto, že se snad díky "Božímu řízení" sešli čtyři rovnocenní geniální hudebníci, u kterých okamžitě naskočila ta správná spojující "chemie".

Olověná vzducholoď se tímto počinem odpoutala od země a vznáší se, snad až ve stratosféře doposud.

První deska Led Zeppelin způsobila revoluci v tehdejší rockové hudbě a ovlivnila zásadně celý další vývoj hard rocku. Říká se, že položila také základy metalu. Od této doby bylo prostě hodně věcí v rockové muzice jinak, než dřív.

„Led Zep“, jak se jim zkráceně říká jsou, když ne pro všechny, tak pro většinu rockových posluchačů, ale i hudebníků tou nejlepší kapelou všech dob. Jsou živoucí legendou. Bohužel, už nežijí všichni. John Bonham řečený "Bonzo" zemřel 25.září 1980. Jejich hudba však přináší radost a inspiraci dalším a dalším generacím.

Zleva : John Bonham (+ 1980), John Paul Jones, Robert Plant a Jimi Page

Všichni, kdo máme rádi hudbu Led Zeppelin, s radostí a vděkem v těchto dnech vzpomínáme 50.výročí vydání jejich první desky.

A aby nezůstalo jen u jednoho výročí, kytarista Jimi Page se dožívá dne 9.ledna 2019 pětasedmdesátých narozenin, takže gratulace ještě jednou také pro něj.

Reakce jednoho z posluchačů na YT, při poslechu skladby "Ramble On" . 

​"Bože, chtěl bych využít této příležitosti, abych ti poděkoval za to, že jsi mi dovolil, abych byl 70letým klukem. Děkuji, že jsem mohl poslouchat tak krásnou hudbu a nejlepší skupiny té doby. Často vidím svá vnoučata poslouchat Led Zep. Hrají vzdušnou kytaru a přísahám, občas mám vlhké oči. Mým vnoučatům ještě není  ani deset let."

Ve Veselí nad Moravou, 8.ledna 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld