Novinky
Vojtěch Bublák -Vzpomínky na rok 1968
- 1.března 2022
Dobrý den pane Bubláku,
chtěl bych Vám poděkovat za Váš e-mail a také za noviny z Vašeho města a okolí, které už dorazily. Doufám, že se Vaše operace zdařila a váš zdravotní stav se již zlepšuje. Já a určitě i čtenáři mého webu budeme rádi, když zase sednete k PC a napíšete pár článků.
Nikdo nemůže souhlasit s válkou a ruskou invazí na Ukrajinu pane Bubláku. Bohužel, náš svět takto funguje. Velké světové mocnosti dělají to, co pro sebe považují za výhodné a nutné, a nikoho nežádají o souhlas. A jsou to vždy obyčejní lidé, kteří trpí a umírají. Němci s tím mají bohaté zkušenosti, ne? Protestoval jste i proti válkám, které rozpoutali Američané se svými spojenci?
A křičel jste Busch - vrah, Clinton - vrah, Obama - vrah? Nebo to bylo od nás příliš daleko a ti lidé byli méněcenní?
Víte vůbec, kolik lidí v těchto válkách zemřelo? Vietnam, Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye, jen pro připomínku ?Statisíce a miliony lidí to byly pane Bubláku. To už pokrytecký Západ zapomněl?!
Svět se teď změní a obávám se, že to nebude ve prospěch Západu!
S pozdravem
Vilém Reichsfeld
Sent: Thursday, March 10, 2022 9:06 PM
Hallo pane Reichsfeld,
díky za Váš dopis. Máte samozřejmě pravdu, někde jsem jednou četl, že Hitler má na svědomí asi 50 milionů mrtvých, z 2. světové války. Naše generace měla tedy štěstí, že jsme v Evropě mohli v klidu žit. Ale byl to opravdu klid? Sedím u televize, na Ukrajině počítají také stále mrtvé. Už to nemůžu vidět. Ale vzpomínám na srpen 1968. V noci jsem se probudil, bylo v domě plno křiku. Co se stalo? Rusové a armády spřátelených státu přijely zachraňovat tehdejší CS socialismus.
Spal jsem tenkrát v Zahradním městě v podnikovém bytě od Armabeton Praha. Jeden kolega mě vzal sebou, že jedem na Vinohrady, k radiu Praha. Z vojny jsem byl na leccos zvyklý, ale že tam půjdu tak rychle k zemi, s tím jsem nepočítal. Rusové na tanku stříleli jako zběsilí ze samopalu na všechno, co se hýbalo. Po čtvrthodině odjeli a my jsme se ptali, jestli mají vyharašené hlavy. Na tuto čtvrthodinu nezapomeneš celý život. A jak to bylo dal? Jel jsem s moji starou DKW-kou na Staré Město. Na malém rynku naproti Rotta jsem krátce předtím přestavoval v přízemí pro Borské sklo sklářskou prodejnu. Měl jsem tam i místo pro auto. Šel jsem na Karlův most.
To bylo místo, kde jsem si povídal o všem možném s moji zemřelou maminkou Kateřinou. Byla vždycky velký patriot a na vysvětlenou dodala :„Chlapci, tady nemáte budoucnost. Musíte do Ameriky. Příbuzných tam máme dost, ti vám pomůžou“. Řekl jsem, teď, nebo nikdy! A pak mně řekla: „Nezapomeň tvoji vlast milovat a ctít, tady jsi se narodil. Jedno, kde budeš, musíš vždycky přijet!“. Jel jsem pomalu domů, v myšlenkách na ženu a děti, na stavbu ve Vratislavicích u Liberce, která se ještě ani pořádně nerozjela, na rodinu ve Veselí. Najednou strašná rána, auto vylétlo až na chodník. Tři, možná čtyři tanky jely vedle sebe, a velmi rychle. Ta silnice jim byla přece jen příliš úzká. Cítil jsem bolest v noze a v rameni. Pár lidí pozorovalo z oken hotelu Esplanade, co bude.
Sent: Monday, March 14, 2022 9:38 PM
Nějak jsem se dostal z toho auta ven, dveře jsem mněl v zádech a startovací klíč zapíchnutý v noze. Mohl jsem si prohlédnout tu hromadu šrotu. Levé přední kolo bylo urvané a leželo asi sto kroků dál, v křoví u chodníku, dveře vytržené a tak dál… Co jsem měl dělat?
Šel jsem pomalu na hlavní nádraží a ptal se, jak se dostanu vlakem na Českou Lípu. Poslali mě na jiné nádraží, tuším Masarykovo. Jel jsem domů. Vyprávěl jsem ženě, co se stalo, nechtěla tomu ani uvěřit.
V noci jsem udělal pořádek v papírech, co se nakoupilo, co se zaplatilo, co se udělalo. Malé vyúčtování začínající stavby obilního sila a administrativní budovy. Stačil jsem ještě zavolat mého bratra Stanislava: Zítra jedu autobusem do Prahy, můžeme se vidět? Jedu někam na štěrkovnu u Hradce, sejdeme se přesně v 16.00 na hlavním nádraží, ale jen krátce, v půl mně jede vlak domů. Ahoj pane bratře, pozdravil mě, máš nové zprávy? Ano, zítra odjíždíme z tohoto nádraží v 19.00hod do Stuttgartu. Kdo my? My všichni, Jarmila, děti. Nechtěl tomu uvěřit. A co tam? Vyprávěl jsem mu, že jsem byl v poledne na Špejcharu,
na kanadském vyslanectví. Dali mně adresu, Königstrasse 20. Tamní vláda má připravený program pro uprchlíky z Čech. Myslím, že nám oběma bylo do breku. Kdy se uvidíme? Pokrčení rameny. Vidíš, a ty ses nechtěl učit anglicky, šprtal jsi jen tvoji němčinu. Já vím, přiznal jsem se. Odjel, musel jsem si sednout. Už nemam mého bráchu, chtěl jsem křičet. Oči jsem měl plné slz.
Sent: Tuesday, March 22, 2022 9:46 PM
Cesta vlakem do Stuttgartu trvá dlouho, skoro celou noc. Vlak vyjel ve 22.00hod.,ráno v 7.hod.jsme vystupovali. Někde na hranici v Chebu chtěl někdo vidět naše pasy, od dětí dětské průkazy. Všechno bylo v pořádku. Ve velké nádražní hale mě někdo klepe na rameno. Kampak mladý muži, s celou rodinou? Řádová sestra od nádražní misie. Pojďte, dostanete kávu a keksy, děti si mohou lehnout, my na ně dáme pozor. Děti se natáhly, my jsme zůstali sedět. Slíbili jsme, že budeme stále s nimi a nepůjdeme ani na krok pryč. Ta řeholní sestra nám k polednímu ukázala, kam dáme naše 2 velké kufry a s její dobrou češtinou slíbila, že je tam cely den a dá pozor. Úřad pro uprchlíky z Čech v Olgastrasse nebyl daleko. Byli jsme mezi těmi prvními.
Ujal se nás jeden starší úředník, žil před mnoha lety někde v pohraničí a mluvil trochu česky. Chtěl vědět, co máme v úmyslu atd. Dal nám stravenky na oběd a šel telefonovat. Chtěl vědet, jestli máme dost peněz v hotovosti. Ukázal jsem mu moji dvacetidolarovku a řekl nám, že pojedeme s tramvají do Nordbahnhofstrasse, kde budeme několik noci spát, než se najde něco jiného. Byl to velký dům, několika patrový, a měl dvoje domovní dveře, jedny pro ženy a děti, druhé jen pro muže. Byl to útulek pro bezdomovce. Žena měla místnost se 4 lůžky, všechno čisté, malá kuchyňka k tomu, něco malého si uvařit.
Já jsem dostal lůžko v řadě asi 8-10 postelí, mohl jsem si vybrat. Zvolil jsem tu poslední v rohu a správce, který byl u toho, napsal: RESERVIERT. Náš úředník nás ujistil, že se o nás dále postará a příští týden dostaneme kvartýr v jednom dívčím internátu, který se momentálně přestavuje. Budeme mít celý gymnastický sál pro nás, několik týdnů. Potom nás přestěhují do jedné staré vily, která se stavebně upravuje pro rodiny s dětmi, jako jsme my. Doporučil mně, abych prozatím nikomu nevypravoval, že chceme jet do USA, kdož ví, jak to jednou dopadne. Dostaneme malou finanční podporu, později mně pomůže najit práci, jestli si to budu přát. Řekl jsem mu na to, že to už budeme jistě v Americe. To nejdůležitější je, napsat vašim příbuzným dopis, že jste tady a že je prosíte, aby vám do Ameriky pomohli. Nabídl nám, naše kufry si můžeme na ten týden uskladnit v jeho kanceláři, jestli chceme. Tak jsme se začali zase stěhovat.
Veselí nad Moravou, 12.dubna 2022
Z e-mailů pana Vojtěcha Bubláka upravil Vilém Reichsfeld