Do Ameriky se nejede!

Děti se těšily na výlet, termín byl sjednaný. Moc se mně tam ani nechtělo. Důkladné zdravotní prohlídky, odpoledne dlouhé pohovory. Smlouva přišla několik týdnů později. Stálo tam : podepište a pošlete zpět! Hodil jsem ji hned do koše. Kromě jiného tam stálo že naše bydliště bude New York a musím tam i pracovat a vzít každou práci, která mně bude nabídnuta. Jako voják budu v případě potřeby nasazen na práci do války, tenkrát tuším ve Vietnamu. Americký sen tenkrát pro mě samozřejmě okamžitě skončil. Najednou se to všechno až příliš dobře rozjelo: Bytová správa nám nabídla  malý 3-pokojový byt v Ostendstrasse, jako zaměstnanec zemského úřadu  dostaneme brzy nový 4-pokojový byt v Leonbergu na okraji Stuttgartu, za rozumný nájem. Už jsem nemusel ve Sparda Bank prosit o stovku. Deutsche Bank udělala dobrý kredit, byt se zařídil, bylo na čase, požádat o německé státní  občanství. Děti, jedno za druhým začaly chodit do školy. Nejstarší Luboš na gymnasium. Když jsem jel na moje stavby, čekal ráno  před domem šofér s autem. Na stavbách jsem měl několik kolegů tzv. Bauafufseher (stavební dozor), převážně starších ročníků, bývalí stavební mistři  s vysokou kvalifikaci od privátních stavebních firem. Zvykali jsme si na život  v Německu, snažili se přizpůsobit všemu okolo nás. Nebyl to ani tak velký problém, už tenkrát bylo slyšet na každém rohu italsky, turecky řecky a arabsky. Už tenkrát jsem dostal v dopisech z Čech otázku : „Vojtěchu, ty jsi se dal k Němcům?“ Psal jsem zpátky o novém demokratickém státě, o kolektivní vině německého národa a o klečícím kancléři Villi Brandtovi před varšavským Ghetem, s prosbou o odpuštění … Ten úředník od uprchlického úřadu ve Stuttgartu měl pravdu: „Pane Bubláku, nepospíchejte tolik do Ameriky, všude je chleba o dvou kůrkách!

A jak to bylo dal? ( zpíval Valdemar Matuška)

Po několika měsících jsme se stěhovali do nově postaveného domu, 4-pokojového bytu v Leonbergu, malém  městečku západně od okraje Stuttgartu. Kdy to mohlo být? V roce 1971? Nevím to už přesně. Ve 3.patře, s výtahem a vším jiným komfortem. V telefonním seznamu stálo u našeho jména Bau-Ing.,Architekt, což byla tenkrát pro mně ta nejlepší reklama. Dostal jsem hodně dotazů ohledně staveb rodinných.domků,stavebního povoleni atd. Držel jsem se trochu zpátky, neměl jsem o zákonech pro stavby bytů a domů v Baden-Württemberg povědomí a také žádné zkušenosti. Navíc jsem po večerech doma studoval to, co nám studentům stavební.průmyslovka ve Zlíně nedala. Například stavby mostu z předpjatého betonu (Spannbeton). K tomu mně posloužila odborná literatura z univerzitní knihovny a od tehdejší  Bau-ing Schule. Moje mosty mezi Herrenbergem až po Rottweil mně dovolily, se občas ohlédnout po venkově, kde jsem zrovna byl. Tam, kde stál stavební jeřáb, byl můj cil. Tam jsem získal cenné informace od sousedů stavební firmy, od babičky  telefonní číslo stavebníka, atd. Byla to doba, kdy lidé už neměli chuť, nechat si postavit nějaký Fertighaus (dům na klíč) za hříšné peníze, slepený  z nějakého  popendeklu, nebo dřevotřísky, plné škodlivých látek, napadá  mně na příklad dům  OKAL.

Nevěděl  jsem o ničem, až jsem dostal telefonický dotaz, jestli mám zájem, jako architekt obsloužit jejich zákazníky, kteří chtějí stavět. Nabídka nebyla skoro žádná, uvidíme, jak se to vyvine. Bylo domluveno, že příští neděli ve 14 hodin budou u 20 stolů sedět jejich zákazníci. Budou mít sebou územní plán jejich parcely, zastavovací plán, obrázky z časopisu, to, co by chtěli rádi postavit. Já mám na každý stůl 5 minut v prvním kole, ve druhém maximálně 10 minut atd. A jak to bylo dál? Vedoucí  teto filiálky od firmy Holstein-Haus chtěl vědět, kolik stavebníků z těch 20 zákazníků zbylo? Řekl jsem mu, že když přijedou teď, o půlnoci všichni v pořádku domů, a vy jim nabídnete slušné ceny, tak máte 10 stavenišť! Nechtěl tomu uvěřit, přijďte ve středu, uděláme smlouvu. Kolik za stavební povoleni? Když to půjde takhle dal, dáme vám 5 tisíc marek za jednoho. A kdo bude kreslit plány? Naše kresličky. Dobrá, přijdu ve středu.

​​​​​​​

Veselí nad Moravou, 30.srpna 2022

Z e-mailů pana Vojtěcha Bubláka upravil Vilém Reichsfeld