„Veřejný nepřítel číslo dvě zdraví veřejného nepřítele číslo jedna!“

Takto začal telefonát, a tak mě na jeho začátku oslovil člověk, který si se mnou chtěl domluvit schůzku. Zaskočil mě tím, a v tu chvíli jsem nevěděl, jestli mě to má těšit, nebo o sobě mám začít přemýšlet. Nakonec jsem si řekl, že se tím nebudu zabývat, protože nálepkování je dnes v módě, zejména v souvislosti s nešťastnou Ukrajinou. Ale vlastně mě to i trochu nakoplo a potěšilo!

Nedávno jsem měl vyřizování po úřadech a náhodou jsem se potkal se známým, kterému jsem pochválil vkusnou barvu nové fasády, ale i další šikovné nápady na jeho domě.

O Ukrajině se nerad bavím, považuji to za ztrátu času. Ale zase, jako už v mnoha případech předtím, načala to téma druhá strana. A zase, jako už v mnoha předchozích případech u lidí, od kterých bych očekával jiný názor (a kterých stále přibývá), mně dotyčný spontánně sdělil prakticky zhruba totéž, co si o tom myslím sám a co o mě čtenáři mých webových stránek jistě ví. Když říkám zhruba, tak u toho současně říkám, že byl v názorech extrémnější. Tak, jako už spousty jiných před ním. 

Nedávno jsem, pozdě večer, o vlahé letní noci na terase na serveru Seznam.cz projížděl diskuzi pod článkem o Ukrajině. Na mobilním telefonu. 

Po více než hodině poté, jsem pak na počítači článek ještě s obtížemi našel, a udělal si z diskuze printscreen :

Každý z nás si musí sám určit, zda o tom rozvratu, co se nyní děje, může říct bohudík, či bohužel. Já v tom mám dávno jasno. Nejdřív musí být zle, hodně zle, aby zase mohlo být líp a věci se mohly začít měnit k lepšímu.

Co chceme vyčítat komunistům tehdejších národních výborů, kteří nikdy neopomněli (a možná si to ani nesměli dovolit) vynechat hloupá hesla o politické podpoře zemí bojujících tehdy za svoji „svobodu“ (namířená proti našim tehdejším nepřátelům a dnešním přátelům), a solidární vyvěšování vlajek těch trpících zemí na státních budovách, když to dnes s hrdostí neopomenou učinit ani naši radniční soudruzi novodobí, kteří by, snad historií dostatečně poučeni, neměli na radnice zatahovat politiku tohoto druhu. Papalášská mentalita bohužel, zůstává pořád stejná. A "Veřejný nepřítel číslo 1" to vidí i na radnici zdejší. Ubohá šaškárna a divadlo politické angažovanosti, kterou neopomenou zmínit při každé, i naprosto nevhodné příležitosti. Až to bývá trapné. Všeho moc škodí, říká věky ověřené přísloví!​​​​​​​

Jsme namydlení vážení, je zle a bude hůř. Protože nás vedou pořád stejné nátury. Lidé, kteří doposud nepochopili význam slova demokracie, papaláši, kteří nesnáší jiný názor, nemají rádi diskuzi a považují se za nadřazené.

Moje mírná a velice decentní manželka mě nedávno, když jsme vedli debatu o uplatňování vlastních názorů při různých příležitostech, označila za „potížistu“. Použila to slovo poprvé. Překvapilo mě to, ale nijak mě tím neurazila, ani nezarmoutila. Ba dokonce naopak! A zůstanu tomu rád věrný. Už proto, že si prostě nepomohu a neusínal bych klidně a s čistým svědomím.

A když tak o tom přemýšlím, tak co jiného je vlastně koncept, který Číňané nazývají Jin a Jang, filozofie vyváženosti a rovnováhy, kterou obsahují také všechna monoteistická náboženství i jejich symboly? 

Článek shodou okolností dokončuji 6.července, na "Den upálení Mistra Jana Husa". "Potížisty" a "Veřejného nepřítele č.1". A rád se k němu a jeho myšlenkám hlásím!

Veselí nad Moravou, 15.července 2022

​​​​​​​Autor článku : Vilém Reichsfeld