Svátky jara pro všechny, a největší církevní svátky pro věřící jsou tady. Jaro zdá se být v rozpuku, letos bohužel současně se záludnou virózou, která dávno přerostla ve světovou epidemii, kosící lidi po tisícovkách. Zdá se, že nebere ohledy na pořadí ve statistikách vyspělosti zdravotnictví té, které země a převrací je naruby. Je také poučnou přehlídkou rozdílných přístupů vlád jednotlivých zemí, vedoucích ke zvládání epidemie.

Včera po delší době otevřely hobbymarkety a lidé je vzali v houfech ztečí. Asi právě v souvislosti s nástupem jara, na které se včas nezásobili. Kostely a chrámy, které se jinak nezavírají ani za války však letos uzavřené zůstanou. Velikonočním svátkům, tisícileté tradici a smutku věřících navzdory. Odletěly letos vůbec zvony do Říma?

                                                Velikonoční přání uherskohradišťské malířky Betyny Bircher

Mše a kázání pro zájemce z řad věřících  se přenáší internetem, vysocí církevní hodnostáři jsou zpovídáni tamtéž, aby lidem sdělili svá duchovní i světská poselství a velikonoční inspiraci. 

Dovolím si jednoho takového rozhovoru blíže povšimnout :

"Zaujalo mě také kázání vašeho kolegy, arcibiskupa olomouckého Jana Graubnera, že v tísni bychom měli uznat, že Bůh je všemohoucí. ​​​​​​​„Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já.“ Souhlasíte s jeho popisem současné společnosti? A co vnímáte vy jako největší hříchy, kterými jsme si „koledovali o boží trest?"

Tak zní jedna z otázek určených kardinálovi Dukovi, která cituje část modlitby arcibiskupa olomouckého Jana Graubnera v době, kdy věřící výjimečně nemohou navštívit kostely, aby v zaběhnuté tradici slavili největší církevní svátek. Ta modlitba je krásná a musí mluvit z duše všem, nejen věřícím. Končí takto : ​​​​​​​„Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen".  ​​​​​​​

Dovolím si malou, ale vcelku zásadní polemiku se dvěma shora tučnou kurzívou uvedenými částmi modlitby olomouckého arcibiskupa. Nemyslím si totiž, že my lidé něco „Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme“, (nebo přiznáme), jak to zaznívá v Graubnerově modlitbě. To se tak v modlitbách jen pateticky říká a pokrytecky se to prohlašuje také v dobách, kdy lidi zachvátí úzkost a strach, v dobách, jako je třeba právě ta dnešní. Počkejme si, jen co odezní to nejhorší a na sliby a předsevzetí spolehlivě a rychle zapomeneme. Pak totiž v návaznosti na první citaci dojde i na tato, závěrečná slova modlitby : „Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen“. Ne, Bůh nás jistě nezklame. Avšak spolehlivě, tak, jak to dokazují celé dějiny lidstva zklameme zase a opět pouze my Boha a také sami sebe. A to jak z pohledu věřících, tak i krásné myšlenky lidství a humanity, tedy z pohledu univerzálního. 

"Mnozí teď debatují o tom, jaká tedy bude budoucí společnost a role církve v ní. Třeba kazatel Tomáš Halík si myslí, že církev se bude muset reformovat a jako hlavní nástroj vidí to, že by lidé měli více poslouchat učence a vzdělance. „Jedním z těch temných rysů doby, která této krizi předcházela, byla uměle šířená neúcta, ba až nenávist, vůči odborníkům. Hlas rozumu byl označován za elitářství nějakých kavárenských povalečů. Přemýšliví a vzdělaní lidé vadili a vadí těm populistům a demagogům, kteří na všechno mají jednoduché odpovědi a svá pádná hesla,“ řekl ve svém kázání. Myslíte si, že to bude právě „hlas rozumu a odborníků“, čemu bude nasloucháno více?"

Tak zní další otázka primasovi české církve římskokatolické. V ní zmiňovaným aktérem je významnými cenami oceňovaný a tituly ověnčený kněz Tomáš Halík, o němž jeho kritikové tvrdí, že Pýcha mu nesahá ani po kotníky. 

                                    ... a ještě jedno přání od Betyny, s přispěním geniálního Jaroslava Seiferta

Skromnost, pokora a nestrannost, bez které se nemůže žádná velká osobnost, ať už politik, vědec, umělec, či v tomto případě kněz trvale zapsat do povědomí lidí a zařadit se do řady osobností, které ocení historie, to nejsou vlastnosti ani Tomáše Halíka, ani všech těch, kteří si jako elita nárokují právo na jedinou pravdu. Tu, kterou vyznávají oni. Kdo si dovolí posuzovat morální a duševní hodnotu lidí a třídit je na přemýšlivé a vzdělané na straně jedné a populisty a demagogy na straně druhé? Kdo určuje, kteří učenci a vzdělanci jsou ti správní a kteří ti nevhodní? Kdo si osobuje sám sebe zařadit do skupiny elitní a ty, kteří mu názory nevyhovují, do skupiny úpadku? Jakého charakteru je člověk, který jiným vytýká uměle šířenou neúctu, ba až nenávist vůči jiným a sám elitářsky kádruje ty, kteří mu názorově nerezonují? Tohle je pro mne temný rys dnešní doby, toto je netolerance, která potlačuje demokracii. Tito lidé si dovolují poučovat jiné lidi a určovat jim, jak mají žít, posuzovat, která země je demokratická a která ne, přičemž sami mají k demokratickému myšlení nekonečně daleko. A na rozdíl od oceňovaného kněze a myslitele Halíka jsem toho názoru, že odpovědi na zásadní otázky lidského života jsou jednoduché. Stačí si dobře přečíst modlitbu arcibiskupa Graubnera.

Mluví-li páter Halík o tom, že církev se bude muset reformovat, má v tomto smyslu jistě vlastní představu, jak by taková reformace měla vypadat. Kněz Halík je velkým přívržencem papeže Františka a jistě si dobře vybaví jeho slova „kdo jsem já, abych soudil?“ Byla interpretována jako zřeknutí se jakéhokoli úsudku na adresu homosexuálů, ale mám za to, že platí univerzálně. V tomto smyslu a v návaznosti na Halíkem požadovanou reformu by se pak dalo také říci, že by se církev v rámci takové reformy měla rozloučit s lidmi, kteří se onoho papežova rčení „kdo jsem já, abych soudil?“ nedrží, ba naopak, při sebemenší příležitosti jej porušují. 

Názory, názory a zase názory. Dopřát jiným právo na názor je klíč k demokracii, který mnoho lidí nemůže nalézt. Znovu a znovu by si měli připomínat ono Voltairovo zásadní „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říci.“ Nahraďte si slovo "říci" slovem "volit", které je významově spojeno se slovem "názor". Akceptuj právo na názor a na volbu. Jak jednoduché a přesto s tím má tolik lidí problém. Problém, který někteří vyjadřují rádoby intelektuálním elitářstvím a povýšeností, jiní zbabělým a arogantním strháváním památníků, přáním brzké smrti svým protivníkům, či jejich vulgárním urážením, zejména, když dojdou argumenty. Po třiceti letech demokracie vskutku bídná bilance. Útěchou nám nemůže být ani to, že vše popsané je bohužel fenoménem celé dnešní Evropy. 

Klidné a ve zdraví prožité Velikonoce všem!  

Ve Veselí nad Moravou, 12.dubna 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld