"Architekt Ondračka vrátil dvacet let starou cenu za Baťův kanál“. Na konferenci „Voda a městská zástavba“, která se konala v pátek 28.května 2021 na Panském dvoře ve Veselí nad Moravou jsem sice nebyl, ale když jsem se o Ondračkově nečekaném, pro přítomné zřejmě šokujícím vystoupení v jejím závěru dozvěděl v sobotu v podvečer zprostředkovaně v Kuželově, zdála se mně jeho reakce trochu teatrální.

S malým časovým odstupem, po přečtení výše citovaného článku v Hodonínském deníku a konfrontací jeho obsahu s vlastními zkušenostmi a názory však musím svůj prvotní názor na přístup architekta Ondračky změnit a postavit se za něj.

O jeho zásluhách jako toho, kdo s myšlenkou revitalizace Baťova kanálu v polovině devadesátých let minulého století odvážně přišel, i jeho roli městského architekta se tady již několikrát psalo. V tom prvním případě pouze pochvalně, v tom druhém ale s pochybnostmi a rozpaky. Jako městskému architektovi bych mu totiž mohl vytknout  podobný přístup k rozvoji města, jaký on vytýká rozvoji Baťova kanálu a tedy i podobné chyby, které ve své funkci buďto udělal, nebo strpěl. Jeden příklad za všechny : zpackaná zástavba náměstí 24.dubna rodinnými domy podle studie architekta Ondračky.

Včera jsem si v sobotu otevřený Baťák prohlédl a musím konstatovat, že jiné takové velkorysé zařízení, tedy přístavní areál, jako ve Veselí není a mám za to, že ani nebude.

To samotné ale ani nebylo předmětem Ondračkova rozhořčeného protestu. Ten se týká, jak je patrné i z textu článku v Hodonínském deníku samotné vodní cesty a způsobu, jak citlivě a ohleduplně se s ní nakládá při její rekonstrukci.

Ani mému oku příliš nelahodí čerstvě zrenovované koryto rovné jako stuha, se břehy vydlážděnými velkými kameny. Za čas sice milosrdná příroda nechá v jejich spárách vyrůst traviny i nálety, přesto ale původní, byť zabahněné a vodními rostlinami v okrajích porostlé koryto mělo svůj přírozený půvab (nejen) při plavbě, a také tvořilo útočiště mnoha drobným i větším vodomilným živočichům. Po úpravách se z malebného plavebního kanálu stala nudná plavební dálnice. Za pravdu dávám Ondračkovi i při jeho rozhořčení týkajícím se likvidace původních typických baťovských budov a původní technologie této technické památky.

Bohužel se dá pouze konstatovat, že to, co bylo tak poctivě a kvalitně Baťou vybudováno, že to nezničil socialismus svou nedbalostí a čas svým neúprosným působením, zničil nakonec při nynějším budování plánovaně investor rekonstrukce.

Podobná necitlivost vůči stavebním a technickým památkám (i když ne chráněnými) se totiž odehrála i při nedávné rekonstrukci veselského železničního uzlu. Z jakého důvodu musela být stržena obě velmi zajímavá, stavebně i technicky unikátní stavědla, navíc ve velmi dobrém technickém stavu? Dala se velmi dobře využít pro jiné účely, třeba jako ideální a zasloužené zázemí, či klubovna pro mnohé zdejší  přátele železnice. Byla lehce přístupná z veřejného prostranství, dala se od železničního majetku oddělit a mohla tedy dále sloužit. A naopak, co v první řadě měla rekonstrukce za 1 333 milionů korun pro město a veřejnost vyřešit a co se dalo logicky očekávat, tedy zvednutí světlé výšky podjezdu, aby se tak ukončilo každodenní trápení s kamiony ucpaným podjezdem, k tomu trestuhodně nedošlo. Někdo tak prostě v Praze rozhodl od stolu.

Na místě je vyslovit myšlenku, zda velké státní instituce jako Správa železnic ve zmíněném případě, Ředitelství silnic a dálnic (nechá bez povšimnutí vážné závady na silnicích I.třídy), či Ředitelství vodních cest v případě Baťova kanálu vůbec vnímají a dostatečné zodpovědně přistupují k problematice jimi investovaných rekonstrukcí a úprav. Z výše uvedeného přístupu se to bohužel odvodit nedá.

Otázkou je však také to, zda město, které je téměř bez výjimky účastníkem každého stavebního řízení, a může se v něm a nakonec i mimo něj k záměrům vyjadřovat, plní zodpovědně své poslání. Pan Ondračka jako městský architekt je ten, přes jehož pracovní stůl podklady prochází, o investicích (nejen) zmíněných organizací plánovaných na půdě města ví a může se k nim vyjadřovat.

Nikdy bych se nenadál toho, že po třiceti letech vývoje a budování nové společnosti, a k tomu v často zmiňovaných superlativech  21.století věci dospějí do stavu, kdy se kolektivy pracovníků vysokých škol, odborníků a lidí se zájmem o užité umění a kvalitní řemeslo budou muset pracně pídit po zmizelých, umělecky i řemeslně kvalitních artefaktech z doby socialismu, které většinou během demokratické doby po roce 1989 zmizely, protože vše už dnes řídí pouze ekonomické zájmy (bude tady o tom, i jiných souvisejících věcech několikadílný článek). Na jejich opravu, či údržbu se nenašly finance, nebo to už ani nikoho nezajímá a jako nepotřebné se odstraňují. To, že některé z nich byly poplatné době, je sice pravda, ale není to až tak podstatné. Hodně to svědčí o dnešním přístupu ke kulturnímu dědictví a způsobu myšlení, které dnes ovládá společenský a ekonomický vývoj v naší zemi. Myšlení, které zapomíná, nebo si neváží hodnot vzniklých v dobách minulých a samo žádné nevytváří.  

Ondračkovo symbolické vrácení ceny města je toho pouze smutným důkazem.

Veselí nad Moravou, 1.června 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld