Novinky
Renesanční člověk - Vlastimil Slabiňák
16. března 1932 – 8.prosince 2021
Letošní 18.prosinec pro mě měl dvojí význam. Je to den, kdy se před 100 lety narodil můj tatík a shodou okolností, v ten den také uplyne rok od pohřbu člověka, který pro mě mimo vlastní rodinu asi v životě nejvíc znamenal.
V období svého pracovního života jsem měl v zaměstnání pouze tři šéfy, z toho jednoho v době našeho pobytu v Rakousku. Měl jsem asi štěstí, protože o všech mohu říct jen to nejlepší. Měl jsem štěstí na prima lidi.
V roce 1976 jsem začal pracovat jako projektant v Hutním projektu ve Veselí. Tato projekční organizace s generálním ředitelstvím v Praze, zde tehdy zaměstnávala kolem stovky lidí všech projekčních, souvisejících a obslužných profesí. Vznikla zde v roce 1969, jako projekční středisko, či odbor závodu Ostrava.
Kam a ke komu jsem se dostal, jsem si uvědomil a poznal až po určité době, kterou každý potřebuje k tomu, aby se na novém místě zapracoval, poznal kolegy a aklimatizoval se. Skvělá, družná atmosféra a podmínky tady, však byly evidentní už po krátkém čase.
Veselské pobočce řediteloval ing. Ladislav Prachař, Brychlecův „kádr“ ze zdejších železáren. Samozřejmě, musel být ve straně, jinak to tehdy ani nešlo. Byl to člověk rázný, ale férový, politiku „nežral“. Našemu oddělení šéfoval skvělý statik, pragmatik a vlídný člověk s přirozenou autoritou ing. Vladimír Šimůnek (+26.ledna 2018). Oba byli skvělí vedoucí, muži na svém místě.
Šéf naší kanceláře Ing. Arch Vlastimil Slabiňák dojížděl do práce každý den až z Bojkovic. Do jeho kanceláře jsem byl tehdy panem Šimůnkem přidělen. Doyenem v ní byl zkušený projektant, pan Toman z Ratíškovic, který však bohužel brzy po mém nástupu zemřel na selhání srdce na služební cestě v Ostravě. Pana Tomana jsme poté doprovodili na jeho poslední cestě na tamním hřbitově.
Jenom nevnímavý člověk nepostřehne velkou osobnost a ignorant se nepřizpůsobí přirozené autoritě všeobecně uznávaného člověka, jakou jsem záhy objevil ve svém šéfovi, Vlastikovi Slabiňákovi. Osobnosti, o které všichni hovořili s respektem, člověku s velkým přirozeným šarmem (který samozřejmě oceňovaly zejména naše mladší i starší kolegyně).
Do práce přicházel od ranního vlaku v saku a oblíbeném klobouku, v chladnějším období v plášti, či zimníku, s koženými rukavicemi koňakové barvy na rukou.
Přes mnohé životní peripetie, se kterými se v životě setkal, si vždy zachovával svoji důstojnost a noblesu. S ní vždy jednal také s lidmi, ať už to byli jeho nadřízení, či podřízení kolegové. Zažil jsem jej jen výjimečně smutného, nikdy však zlého, nebo naštvaného. Uměl se s problémy vyrovnat a nikdy, ani v zaměstnání nikomu nevadila občasná štamprlka vodky, či slivovice. Jednoduše proto, že mu pomohla společně s cigaretou a šálkem černého čaje v pohodě a inspiraci, kterou potřeboval pro svou skvělou architektonickou a projekční práci.
Podniková oslava. Vlevo Jan Toman, vpravo Vlastimil Slabiňák
Každoroční zájezdy do hor byly zaměstnanci HP velmi oblíbené. Vždy je připravil pan Vl. Slabiňák, který k nim vytvořil program a také kompletní časový itinerář
Výstava obrazů v Bojkovicích, poslední setkání 30.listopadu 2017
Vlastikovy lidské vlastnosti byly však pouze jednou částí jeho osobnosti. Tou druhou bylo právě to, co se u něj dalo nazvat tím renesančním. Jeho všestranné nadání a um, poradit si mimo své povolání mistrovsky také se vším rukodělným a řemeslným. Vymyslet krásný truhlářský výrobek a sám jej také dokonale vyrobit, vysoustružit ze dřeva krásné předměty, dům nejen vyprojektovat, ale taky jej postavit, a to s nejpřísnějšími nároky na kvalitu. A samozřejmě, také nadání malířské, se kterým jsme se mohli ke konci jeho života seznámit na výstavě jeho obrazů v Bojkovicích. Výstavě, kterou mu kvůli jeho skromnosti, téměř proti jeho vůli uspořádala jeho dcera.
Na mnoha místech v okolí Bojkovic, ale i ve Veselí se můžeme setkat s jeho projekty rodinných domů a také s díly, které navrhl a veřejnost o tom možná ani neví.
Památníky Letecké bitvy nad Bílými Karpaty v Krhově a na Vyškovci, pomník na hrobu amerických letců v Rudicích, anebo kaple Panny Marie Kopanické na žítkovských Pitínských Pasekách, jsou toho skvělými příklady.
Se dvěma bývalými kolegy z Hutního projektu jsme pana Slabiňáka po roce 2000 navštěvovali každoročně, vždy před Vánoci. Pokaždé nám spolu se svou manželkou Evou připravili pohoštění - její skvělé, křupavé, mandlové plátky jsme znali, ještě z dob Hutního projektu. Na Silvestra se k nim v naší kanceláři tradičně vařila červená zelňačka, jejímž základem byly uzená žebra.
Většinou jsme spolu při těch návštěvách probírali staré časy, pomalu se zmenšující počet žijících bývalých kolegů, ale samozřejmě, také dění politické. Téměř vždy jsme se názorově shodli.
Kaple Panny Marie Kopanické (vlevo), památník Letecké bitvy nad Bílými Karpaty v Krhově (vpravo nahoře) a pomník na hrobu amerických letců v Rudicích (vpravo dole) . Díla Vlastimila Slabiňáka, která s umem a láskou vytvořil pro svůj rodný kraj
Naposled jsme se setkali v Bojkovicích koncem listopadu roku 2017, kdy probíhala výstava jeho obrazů.
Poté už ztratil o naše setkání zájem, a když jsem mu před koncem roku volával a setkání navrhoval, komentoval to elegantně slovy „že se necítí být v komfortní situaci“. Rok poté mě pak překvapil, když volal sám od sebe a řekl, že se probírá telefonním seznamem a říká si, komu by zavolal. Samota, ve které si člověk sice libuje, ale přesto nechce být úplně sám a myslí na druhé.
Podobně mě překvapil, kdy mu už před asi 20 lety přejelo auto jeho dlouholetého druha, pejska. Obyčejný voříšek to byl, jeho věrný druh a on to tehdy komentoval slovy : „Já jsem plakal a vzalo mě to víc, než když mně řekli, že zemřel brácha“.
Myslím, že mu v tom všem rozumím a vím, co tím myslel. A neodbytně se mně v té souvislosti občas vtírá myšlenka, že jeho smrt, která přišla docela překvapivě a bez zásadního zdravotního problému, mě ani moc nepřekvapuje, aniž bych to chtěl více rozvádět
„Nejméně se smrti bojí Ti, jejichž život má největší cenu.“ (Immanuel Kant) stálo na parte Vlastimila Slabiňáka. Když mu pak při rozloučení naposled zahráli jeho oblíbenou „L'important c'est la rose“, a my, stojíc tehdy kvůli covidu v mrazu, před smuteční síní jsme se rozcházeli, hřála mě u srdce vzpomínka na ušlechtilého a renesančního člověka, který zásadně ovlivnil i můj život.
Veselí nad Moravou, 20.prosince 2022
Autor článku : Vilém Reichsfeld