Když jsem před koncem minulého roku přemýšlel o tématu dalšího příspěvku pro tyto webové stránky, byly to většinou myšlenky týkající se vzhledu našeho města a změn, kterými v poslední době prochází. Ale nic celistvého z toho nevycházelo a byl jsem z toho trochu nervózní. Pozdě večer 28.prosince najdu najednou v mailu, který je k dispozici zájemcům o komunikaci k těmto stránkám  hned dva ohlasy. Jeden, který napsal pan Pazderka už jste si jej mohli přečíst a ten druhý je avizovaný jiným, novým přispěvatelem, který sloužil dlouhé roky jako výpravčí na zdejším nádraží. Je sice po mozkové příhodě, ale dělá asi to nejlepší, co může v takovém případě pro obnovu plné činnosti postiženého orgánu udělat. Snaží se tvořit články o tom, v čem celý profesní život dělal a co má rád. Železnice je fenomén nejen pro úzkou skupinu nadšenců a tak doufejme, že se nejen na odborných stránkách, ale i tady již brzy dozvíme něco o historii zdejšího nádraží  a železnice. Držme mu palce, ať mu to psaní jde.

A ve smyslu výše zmíněného nakonec i já nacházím pár drobnějších, ale důležitých témat a postřehů, kterými navazuji  i na článek pana Pazderky. Vyplynuly také z odkazů, které jsem dostal od zmíněného čtenáře těchto stránek.

O hřbitově už tady byla řeč u příležitosti Svátku zesnulých. Zmiňuji jej proto, že vždy, když se z jeho středu od našeho hrobu vydám ke hřbitovní zdi sousedící s kolejištěm, padne můj zrak na z mého pohledu krásnou a technicky zajímavou stavbu hradla, která stojí asi uprostřed délky velkoprodejny Kauflandu, v jeho sousedství, pouze přes šíři chodníku kolem něj. Lépe řečeno, bohužel, stála. Byla totiž v rámci obrovské zakázky rekonstrukce na zdejším dopravním uzlu stržena. A nejen ona, ale i její dvojče, které stálo v úrovni bývalých Uhelných skladů, dnes firma Kovosteel. Možná bude můj názor osamocený, ale považuji to za docela brutální a necitlivý zásah, zejména u toho hradla naproti hřbitova. Vzhledem k tomu, že stálo na hranici pozemků ČD s pozemky městskými, dalo se nabídnout k využití soukromým subjektům.  

Na straně jedné nadšenci s obrovským nasazením opravují staré lokomotivy, aby tu krásu zachovali pro budoucnost, na straně druhé se lehkomyslně likvidují krásné a zdravé stavby, které dokumentují vývoj železnice a mohly by s jiným obsahem a využitím sloužit dále.

Hradlo naproti hřbitova, v krásném záběru s parní lokomotivou. Vedlejší záběr dokumentuje jeho demolici.

Podobně provedené hradlo u areálu firmy Kovosteel. Bylo strženo včetně dalších, vedle stojících objektů.

Dokresluje to jenom situaci, která panuje dlouhodobě u SŽDC a ČD, situaci o které jsem již psal dříve jak já, tak v posledním článku také pan Pazderka, v odstavci týkajícím se zvýšení podjezdné výšky podjezdu pod tratí. Rozšíření podjezdu a to z jakéhokoliv důvodu znamená stavbu zcela nového podjezdu za stovky milionů korun (přičemž polovina z toho padne na úhradu výluk v provozu ČD). Prohloubení podjezdu nepřipadá v úvahu pro již tak nízké krytí hlavní kanalizační stoky, která prochází pod silnicí v podjezdu (nezámrzná hloubka). Mluvil jsem o tomto problému s vysoce postaveným pracovníkem ŘSD. Z jeho vyjádření jsem získal dojem, že nevyhovující výška podjezdu na silnici první třídy je pod rozlišovací schopností této instituce. Ta musela přece jako dotčená organizace a účastník stavebního řízení s dnes již provedeným řešením souhlasit. Dokonce jsem se dozvěděl (a neslyšel jsem to poprvé), že skutečnost, že nedostatečná podjezdná výška která je v rozporu s normami, nám pomáhá v tom, že přes město nenajíždí do tohoto směru tolik kamionů, protože ví, že neprojedou! Co k tomu dodat?

Drobné nedostatky, které se na jinak určitě kvalitně provedené rekonstrukci dají najít popsal pan Pazderka výstižně. Já bych k nim přidal pouze od zaschlého cementu znečištěné vstupní schody do nádražní haly a také dlažba před nimi, které kazí dojem ještě před vstupem do budovy.

Skvělý nápad s informacemi o příjezdech a odjezdech autobusů v hale, třeba doplněný obrazovým přenosem aktuálního dění na autobusovém terminálu do haly by zcela zásadně zlepšil komfort cestujících. Ale to by se muselo domluvit město, jako vlastník autobusového terminálu se SŽDC, která vlastní halu. Náklady na zajištění takového komfortu pro cestující by městskou kasu asi nijak zvlášť  nezatížily. Hala je po rekonstrukci krásná, ale i trochu smutná. Stánek s novinami a časopisy údajně obnoven nebude a roh haly u restaurace je tak zoufale prázdný.

Zaujal mě článek Miloše Kozumplíka ml. v prvním čísle Veselských listů pro rok 2019 (strana 7), který se jmenuje „Veselané ve světě:Objevit skrytou krásu věcí“. Grafický designér a typograf Radim Peško, který pochází z našeho města, udělal ve svém oboru kariéru v cizině. Vyslovil v článku rovněž názory, se kterými plně souzním.

Cituji z něj toto :

Otázka : „Máte vzpomínku, jež propojuje rodné město s vaším oborem?“

Odpověď :„Pamatuji si, jak vypadalo kino, než bylo opraveno a opatřeno brčálovým nátěrem. Na kostce pokrytými žlutými kachličkami zářil červenobílý nápis KINO vyvedený v jednoduchém konstruovaném písmu. Škoda, že je pryč, myslím, že mladá generace by původní vzhled ocenila.“ A dále pokračuje rovněž pozoruhodný text hodný přečtení a zamyšlení se.

Pan Peško má na mysli původní fasádu ze žluté keramické mozaiky a časem již bohužel sešlý, ale nadčasově vkusný podsvícený nápis KINO. Ve srovnání s ním působí nová záplava halogeny nasvícených plastových nápisů a loga na zmíněné brčálově natřené fasádě trapně a násilně. Pokouší se pouze za každou cenu alespoň trochu zaplnit prázdné plochy fasády, která mohla být ztvárněna (byť za vynaložení většího množství finančních prostředků) úplně jinak. Kino mohlo být po této stránce výstavním objektem a zasloužilo si to i vzhledem ke kvalitě, která se ukrývá v jeho útrobách (kinosál a netradiční kavárna).

V článku dále následuje otázka : „Za posledních několik let Veselí prodělalo obrovskou změnu, dáte mně za pravdu?

Odpověď : „Souhlasím. Líbí se mi. Je mnohem živější. Například je možné si vybrat, kam zajít na kávu. Co nechápu, je mánie přemalovávání paneláků a domů barvami v nesmyslných kompozicích. Chvíli mi trvalo, než jsem se je naučil alespoň ignorovat, jinak bych pořád trpěl. To je skutečně hodně hloupé.“

Prospěšný článek a moudrá slova mladého muže, která bychom si měli vzít k srdci, pokud chceme městu prospět. Takoví lidé by měli ovlivňovat zásadní rozhodování týkající se vzhledu města, aby nedocházelo k podobným kontroverzím, jako v případě tolik diskutovaného náměstí Míru. Vytříbený názor pana Peško není výdobytkem jeho studia, ale byl spíš předpokladem pro něj. Bez vztahu k prosté kráse, účelnosti a čistotě jednoduchých věcí se dobrá architektura, ani umění neobejde.

Kdo na radnici rozhoduje o kvalitě věcí, které nejen utváří obraz města a jeho staveb, ale také ovlivňují vkus a estetický názor jeho, zejména mladých občanů?

Nedávno jsem dostal od přítele scany strojopisu na devíti stranách A4, který se zabývá dosti popisně investičními záměry uskutečněnými v poslední době městem. Není to příliš radostné čtení, ale také ne pouze kritika. Dovede i pochválit. Jeden občan si prostě potřeboval jak se říká „vylít srdce“.

Jednou z nejvíce kritizovaných věcí je tvar a množství lavic umístěných v rekonstruované ulici Sokolovská a také na náměstí Míru. A samozřejmě také ony tolik diskutované nerezové židle, ke kterým nakonec přibylo ještě i pár stolíků. O těch lavicích se říká, že jsou trestné, protože sedět na nich je opravdu za trest. S ergonomií a pohodlím pro uživatele nemají nic společného, možná pouze naplňují přání architekta a investora po tom, aby dobře zapadly do celkového kontextu. A to je věru velmi málo.

V poslední době se stalo dost frekventovaným termínem slovo „pokora“. Je slyšet zejména v souvislostech s přístupem k pověření, či výkonu politické funkce. I v našem městě. Toto slovo by bylo velice výstižným k vyjádřením mladého a úspěšného muže Radima Peško. Méně, či vůbec již není výstižné v souvislostech se všemi výše popsanými příklady selhání, které ovlivňují vzhled a funkci našeho města. Tam by se někdy hodilo spíše slovo nabubřelost.

A propos, když už jsme u toho nerezu, musím uvést jeden následováníhodný příklad z nedalekého Kyjova. Nevím, zda je to jejich nápad, spíše bych si tipnul, že to také odněkud převzali. Nevím ani, zda ten případ, který uvádím je osamocený, či je jich po Kyjově víc, je-li to zásluha města, nebo jeho občanů. Rozhodně je to ale krásná ukázka toho, jak začlenit nenásilně, poutavě a řekl bych dokonce velice mile a přirozeně osobnosti z historie, umění, vědy a jiné do našich ulic. Tedy těch, které jsou po nich pojmenovány. Nestyděl bych se tento nápad okopírovat, včetně vkusné nerezové prezentace. Osobností, po kterých jsou pojmenovány naše ulice je, pokud jsem dobře počítal 23.

Ve Veselí nad Moravou, 14.ledna 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld