Zateplení, polystyren, zámková dlažba, plastová okna, plovoucí podlaha. Pojmy, se kterými už přišel do styku každý, kdo staví, nebo renovuje dům, či byt. Téměř všechny byly před rokem 1989 neznámé. Vědělo se samozřejmě o tepelně izolačních vlastnostech polystyrenu, ale používal se tak nanejvýš jako izolant ve skladbě tenkých betonových panelů pro výstavbu montovaných bytových domů.

Tehdejší materiálové možnosti byly svým způsobem skromné, energie byly levné a nikdo se nezabýval jejich úsporami. Z dnešního pohledu bych řekl, že se projektanti více snažili uplatnit osobité prvky při projektování. Téměř úplně od té doby z projektování bohužel zmizel třeba sklobeton, což byly výplně otvorů z takzvaných  "luxfer", neboli skleněných tvárnic. Východní Němci vyráběli Copilit, vkusné skleněné profily pro použití jak v interiéru, tak v obvodových konstrukcích. Nechci tady sáhodlouze rozebírat co se dříve používalo a dnes už ne, ale mám takový pocit, že úroveň projektování je na horší úrovni, než před rokem 1989.

Před rokem 1989 se projektováním staveb a urbanismem zabývaly velké specializované podniky. Ten největší, Stavoprojekt n.p. sice vznikl v roce 1948 dobrovolným i nedobrovolným slučováním projekčních firem, ale postupem doby se z něj stal velký renomovaný podnik se širokou specializací a množstvím skutečných odborníků. Podílel se také na urbanizaci našeho města. Vzhledem k jeho vývoji a přerodu ze zemědělského na průmyslový charakter to byla práce náročná, ale mám za to, že úspěšná.

Zcela zásadní pro dnešní vzhled širšího středu města, ale i od něj odloučených obytných zón bylo rozhodnutí ústředních orgánů státu vybudovat v našem městě velký průmyslový, ocel zpracující podnik.

Jihomoravské trubkárny a tažírny (JTT) byly budovány jako odštěpný závod podniku Válcovny trub a železa, n.p. Chomutov. Výstavba jeho I.etapy byla zahájena 1.ledna 1961 a již srpnu 1962 se rozjela pokusná výroba tažené oceli. II.etapa pak byla budována v letech 1966 - 1971. Pouze v návaznosti na tuto skutečnost došlo zejména v šedesátých a částečně sedmdesátých letech k nebývalému, všestrannému urbanistickému a společenskému rozvoji našeho města. Tehdy byly postaveny prakticky všechny poválečné průmyslové stavby, stavby sloužící zdravotnictví a kultuře, podniky služeb, nové školské stavby a převážná většina bytových domů na sídlištích. Z této doby pochází rovněž položení většiny inženýrských sítí a rozvodů energií.

Po politické změně v roce 1989, zhruba až do přelomu tisíciletí město nedisponovalo takovými prostředky na investice, které by umožňovaly větší rozsah výstavby pozemních staveb, tedy bytových domů a občanské výstavby. Uvedené stavby z let šedesátých a sedmdesátých mezitím přirozeně dospěly do stavu, kdy již byla potřebná jejich renovace. I proto se zdálo, že město se nerozvíjí, že se v něm neinvestuje a že se v něm příliš mnoho nemění k lepšímu. Přes  veškerý popsaný rozvoj a značné investice působil výsledný dojem oproti dnešnímu stavu opticky poněkud šedě. Socialisticky šedě, chtělo by se říct. Toto konstatování je ale svým způsobem nespravedlivé, protože od roku 1989 ve městě v oboru pozemních staveb nic zásadního nepřibylo. Co se ale změnilo zcela zásadně, je použití barev při renovaci a zateplení fasád drtivé většiny budov, které město "rozsvítily". Proč se barvy nepoužívaly i před rokem 1989? To by asi bylo téma na samostatné bádání.

Smutnou, ale historicky danou skutečností je bohužel fakt, že naše město nemá svým dlouhodobým vývojem a historií utvářený měšťanský střed města, jako jiná, možná i menší města v okolí. Vzpomenu Bzenec a Strážnici, kde jsou historická náměstí doposud také středem dění, ale i dříve významný Uherský Ostroh s hezkým renovovaným náměstím, které ale bohužel na své přitažlivosti ztrácí komerčně a působí opuštěně. Naše Bartolomějské náměstí je díky dotacím také krásně opraveno, ale středem dnešního města ani dění už není, stejně jako to ostrožské.

Střed našeho města se už dávno přesunul do polohy dnešního náměstí Míru. Ponechejme nyní stranou spor o podobu a zdařilost jeho nedávno provedené rekonstrukce. Ta se týkala pouze jeho plošné infrastruktury, nijak nezasáhla stávající zástavbu a prozatím zde ani žádná nepřibyla.

Většina z nás dnes možná považuje zástavbu středu města velkým blokem třípodlažních obytných domů s přízemím využitým pro obchody za fádní a nehodnou pozornosti.

Pochází z první poloviny padesátých let minulého století a mám za to, že je na svou dobu velmi zdařilá (jedná se o typ T13 z roku 1952, který vyvinul Státní typizační ústav a projekt vypracoval Stavoprojekt, jako celostátní typ přizpůsobovaný místním podmínkám). Příjemné a nadčasové jsou jeho vnitrobloky, ze kterých je přístup do jednotlivých vchodů. Slouží jako klidné místo k odpočinku, ale také k parkování vozidel obyvatel přilehlých domů.

Obdobně zdařilá byla také stavba zdejšího kulturního domu na náměstí Míru. Svoji kulturní činnost zahájil 26.prosince 1959 Smetanovou operou Hubička (Hurt, Němeček, Veselí nad Moravou-Dějiny města, str.283). Jeho stavba byla prováděna v akci "Z", ale pro její pomalý průběh byla dokončena zdejším Okresním stavebním podnikem.

U kulturního domu byla odvedena spousta dobré řemeslné a taky umělecké práce. Pamatuji si ještě tamní původní bufet, ve kterém byly krásné chlazené skleněné vitríny ze zaobleného skla, bylo tam taky dost výrobků z masívního dřeva a dílců dýhovaných dřevěnou dýhou.

Krásná byly taky sgrafita na průčelní fasádě, která navrhl Josef Liesler. Vzala bohužel časem za své, nikdo se o ně nestaral a dnes jsou zaplácána právě tím univerzálním polystyrénem.

Za zmínku stojí i původní úprava před kulturním domem. Po stranách nápadité betonové truhlíky na soklech, pod nimi lavičky s opěradly a celá plocha před kulturním domem myšlená jako nástupní, z mozaiky tvořené betonovými výplněmi lemovanými žulovou kostkou. Ve všem prostě nápad a dobře odvedená projektantská i řemeslná práce.

Tady se nabízí srovnání s novou, po rekonstrukci provedenou úpravou náměstí Míru. Bezduchost, plochost bez nápadu a sterilita jsou bohužel její doprovodné znaky.

Foto nahoře : ponechat u stavby za více než padesát milionů korun podobné "pomníky", považuji za selhání architekta i investora. Svědectví doby a nevkusu. Nešlo ty skříně zabudovat citlivě do obvodových zdí kulturního domu?

Třetí dominantou dnešního náměstí Míru je hotel Rozkvět. Do provozu byl uveden v roce 1963 a jeho pořizovací náklady tehdy činily 2,5 milionu korun. Jeho ubytovací kapacita byla 56 pokojů se 105 lůžky. V době svého otevření to byl téměř luxusní podnik. Měl řemeslně velice kvalitně a nápaditě provedený interiér s použitím dřeva a kvalitních textilií, ale také kvalitní kuchyni se vším všudy. Jít na Rozkvět znamenalo, dopřát si něco kvalitního, ať už se to týkalo restaurace, nebo ubytování. Nocovaly tady i ligová mužstva a cizinci. Máme dnes v našem městě podnik, o kterém se to dá říct?

Za zmínku stojí také neonová reklama na střeše i na římse přízemí. Na tu musím upozornit také nad prodejnou obuvi. Už to zmiňuji po několikáté, ale to srovnání s logy nalepenými na budově bez nápadu polystyrénem oplácaného kina nasvícené halogeny, ten kvalitativní i estetický rozdíl přece musí vidět každý, kdo má alespoň trochu vkusu.

Hotel pomalu prochází rekonstrukcí a modernizací. Všude jen lamino, žádné koberce, závěsy a měkké materiály, tím pádem i špatná akustika. Bohužel, pouhý odlesk bývalé kvality tohoto zařízení

Zajímavou stavbou z počátku šedesátých let patřící rovněž ke středu města  je také bývalý Dům služeb (tzv.komunál), uvedený do provozu 1.ledna 1963. Po privatizaci již neslouží svému původnímu účelu, kterým bylo centrum služeb a řemesel. Nyní jsou v něm umístěny obchody různého zaměření a banka. Zatím neprošel rekonstrukcí, ale uvnitř i vně by ji jako exponované a veřejností navštěvované zařízení již nutně potřeboval.

Výstavba kina Morava byla vyvolána horšícím se stavebním stavem původního kina Svět, které se nacházelo ve dvorním traktu bývalého hotelu Janík, ale také jeho nedostatečnou kapacitou a nesplněním nároků a představ pro rozvíjející se technologii promítání i divácké zázemí.

Projekt nového kina zpracovala v polovině sedmdesátých let zdejší pobočka Hutního projektu Ostrava. Vlastní výstavba byla prováděna v režii MěNV svépomocí, jako tzv. akce "Z"(Zvelebování). Vzhledem ke komplikovanosti stavby však byly do stavebních a později i dokončovacích prací zapojeny i místní podniky (VHS, OSP, UP závody). Velkoryse pojaté řešení splňuje po několika dílčích úpravách a modernizacích i nyní vysoké nároky kladené na taková zařízení v dnešní digitální době, která však šířením technologií klasickým kinům ubírá obecenstvo. Kavárna vzniklá nedávno poměrně malými úpravami v původní vstupní hale kina, patří dnes k velmi oblíbeným a hojně navštěvovaným podnikům našeho města. Skvělý nápad i provedení a obohacení města!

​Nádraží je oprávněně pýchou našeho města. Výstavba celého železničního uzlu, nádražních budov i depa proběhla v letech 1948 - 1955. Upoutá zejména nádherná a velkorysá hala s cennou výzdobou slováckými sgrafitovými motivy, nyní také s moderní infrastrukturou a vším, co k takovému zařízení patří. Po jeho končící rekonstrukci září novotou celý veselský železniční a dopravní uzel, včetně autobusového terminálu. Tohle nám musí ostatní města opravdu závidět. Přál bych si, aby začala fungovat nádražní restaurace a udržela se v činnosti. Bývala to instituce, která měla velkou kuchyni, kde se vařilo množství jídel pro tehdy četnou klientelu z řad cestujících, jedoucích všemi směry. Když se vešlo, všude zářily bílé ubrusy. I to už je dnes vidět dost málo, stejně jako personál v černých kalhotech, či sukni a s bílou košilí, či halenkou.

Poliklinika byla otevřena v roce 1960 jako dvoupodlažní podsklepená budova. Vzhledem k nárokům na další ambulance byla v roce 1968-69 zvýšena o další podlaží. Později byla stržena přízemní budova administrativy, dispečink, zázemí garáží a dopravní služby a byla přistavena navazující budova sloužící jako lékařská pohotovost a centrum zdravotní záchranné služby.

Vpravo vedle stojící přízemní budova byla postavena v roce 1960 a otevřena jako porodnice. Od roku 1962 sloužila jako kojenecký ústav. V roce 1970 byla zvýšena o dvě podlaží a původní funkce byla nahrazena interním a rehabilitačním oddělením s padesáti lůžky. 

V době svého otevření patřila obě zařízení jak jednoduchou nadčasovou architekturou, tak řešením vnitřního provozu i svým vybavením k nejmodernějším svého druhu v tehdejším Československu. Díky výstavbě hutního kombinátu se naše město začátkem šedesátých let začalo rychle rozvíjet a rozrůstat. Do města, ve kterém nebyl i díky velmi schopnému vedení podniku na rozdíl od zbytku republiky problém dostat byt na sídlišti Hutník, se stěhovalo za prací mnoho nových pracovníků s rodinami. I v důsledku toho bylo brzy nutné obě zařízení kapacitně rozšířit, což bylo možné jak jeho nadstavbou, tak i přístavbami.

Za zmínku stojí jistě velmi vkusná, účelná a kvalitně provedená stavba Základní umělecké školy. Její výstavba proběhla v letech 2001- 2003 v režii jejího zřizovatele, kterým je Jihomoravský kraj. Autorem zdařilého projektu je Ing.Arch.František Machálek. Její kapacita představuje 530 žáků ve čtyřech výukových oborech. K chloubám našeho města patří jak budova samotná, tak i vysoká úroveň školy při výuce žáků a její kulturní činnost.

Panský dvůr je svým způsobem zdejší "Meisterstück" a důkaz toho, co je v dnešní době možné. V pozitivních i negativních souvislostech. Představuje pozůstatek původního hospodářského dvora Chorinských, který byl bohužel nejdříve téměř zničen, pak památkově chráněn a posléze jej proto ani pro jeho zoufalý stav nebylo možné zbourat. Bohudík se ale úvahy o tom "co s ním" objevily právě v období, kdy se rozbíhaly první dotace EU a tak se o ně žádalo i pro účel jeho rekonstrukce. A podařilo se! Dotace ve výši 60% všech uznatelných nákladů (ty činily asi 56 milionů korun) byla městu poskytnuta. Najednou se ale i těch asi 23 milionů spoluúčasti zdálo příliš a tak tato dotace zůstala nevyužita a byla odmítnuta. Stávající projekt musel být upraven a žádalo se znovu. A vyšlo to. Nově přidělená dotace byla ve výši neuvěřitelných 92,5% uznatelných nákladů. Rekonstrukce se podařila, to jistě posoudí každý návštěvník sám a město získalo krásný mnohoúčelový objekt. Jsou ale i tací, kteří míní, že jsou s ním spojeny velké režijní náklady a není plně využíván. A možná mají i kousek pravdy. V každém případě je to ale kus krásného baráku a zachované veselské historie.

Takzvaná Salajka na rozdíl od Panského dvora památkovým objektem nebyla, nepožívala žádné ochrany a podle toho také dopadla.

Rozhodnutím zastupitelstva byla v roce 2015 tato budova zbourána. Budova Salajky mimo jiné účely sloužila jako dílny, jak pro prvorepublikovou úzkokolejnou železnici, tak poté i pro Služby města Veselí nad Moravou. S politováním musím konstatovat, že tato historická budova, která k obrazu města dlouho patřila a samozřejmě by ji šlo po rekonstrukci dále využívat, byla lehkovážným rozhodnutím odsouzena ke zbourání. Bohužel za přispění lidí, kteří se tak rádi honosí podílem na udržování tradic a folkloru. Považuji za pokrytectví, když se zbavujeme budov, které patří k historii a paměti města na straně jedné a vyžíváme se ve falešných produkcích vyumělkovaného  "folkloru" na straně druhé. 

Veselí nad Moravou se stalo již od třicátých let minulého století důležitou dopravní křižovatkou a to jak silniční, tak i železniční. Tato skutečnost hrála jistě zásadní roli i při úvahách o vybudování velkého průmyslového závodu, kterým zdejší železárny byly. Během necelých čtyřiceti let se změnily společenské i strukturální poměry ve společnosti i hospodářství natolik, že z náplně i zaměstnavatelského potencionálu původního podniku a jeho rozhodující důležitosti pro místní rozvoj nezůstalo prakticky nic. Výroba je zde prakticky utlumena a jeho obrovský areál chátrá.

Naše město však může být vděčné za vše, co se zde během jeho přerodu na průmyslové centrum Moravského Slovácka  v padesátých, až sedmdesátých letech minulého století podařilo podle mého názoru velmi zdařile vybudovat a položit tak dobrý základ pro jeho další rozvoj.

Ve Veselí nad Moravou, 28.listopadu 2018

Autor článku : Vilém Reichsfeld