E - mail 7.prosince.2021
Ahoj Jožino. Děkuji za Tvoji korespondenci, i za Tvé fotky z náměstí. To tmavé zastřešení je hrozné. Škoda, představoval jsem si ho světlé, až bílé. Vzpomínám si, byl jsem zaměstnán jako kreslič v projekčním oddělení úřadu pro stavby dálnic ve Stuttgartu a byl jsem vypůjčen, abych pomohl při projektování olympijských her v Mnichově. Ve kterém roce to bylo, už nevím. Světoznámý architekt pan Beenisch mně tenkrát řekl: „Všechno musí byt bílé proti obloze, a ty střešní dílce na 1 mm přesně. Jsou to výrobní a prováděcí plány. Mnoho už si z té doby nepamatuji. Nejen střešní plochy, ale i ostatní zařízení bylo tenkrát teroristy zničeno.
Milá Jožino, co tomu říkáš? Bylo by to na pokračování - dil 2. nebo 3.? Já myslím, že ne, to je taková hloupost, .jak se říká, aby řeč nestála. Dalši díl mého vyprávěni by mohl vypadat takto:
Po špatné noci v penzionu Javorník jsme se vypravili přes most, pěšky do města, směrem k hotelu Rozkvět. Rychle jsme na rohu objevili pekaře. Zajásal jsem. Tady budou čerstvé, křupavé housky. V pozadí, stranou od prodejního pultu stálo několik stolečků k příjemnému posezením u snídaně. Začal jsem pomalu a koktavě přednášet mé přání: Dvě čerstvé houstičky, jedno máslo, trochu nějaké marmelády, kafe s mlíkem. Prodavačka se usmála a začala se omlouvat: "Kafíčko jistě dostanete, ale housky nemám, máslo nevedeme a marmeládu také ne". Stál jsem rozpačitě a zeptal se:
„Tak se u těch stolků nemůže snídat? Ale ano, jen kafe a sladkosti.“ Chtěl jsem ještě podotknout, že ta houska by mně stačila. Rozhlédl jsem se ještě jednou, plno různých věcí tam bylo, tuším koblihy a jiné dobroty. Moje dcera nám objednala kafe a zůstali jsme tiše sedět. Zeptala se, "myslíš, že to jsou ještě zbytky socialismu? Tomu nevěřím", řekl jsem na to, i u nás doma nesmějí prodejny dělat, co se jim líbí.
E - mail 10. prosince.2021
Hallo pane redaktore,zdravím Vás do Veselí. Máte ještě chuť číst mé povídání?
Chtěl jsem udělat malou přestávku, ale jistě bych nejméně polovinu z toho, co mám ještě v hlavě zapomněl. Žádný strach, tolik toho zase není. Měl jsem v plánu, nabídnout Vám jakýsi recept, jak by město Veseli eventuelně a regulérní cestou ten zámek dostalo zpět do rukou, podle mého názoru tam, kam patří. Sedl jsem a psal o praktikách, které jsou v Némecku běžné, pokud není jiného řešení..Myslím, že podobné cesty jsou i na české straně známé. Měl jsem před sebou moji starou fotografii A3, můj záběr, někdy z roku asi 1956, to mně bylo už 15. Můj starší bratr se o mně dobře staral, a kamera Pionýr nám stačila. Naučil mě vyvolávat filmy a dělat fotky. Můj fotograf v Konstanzi tento velký snímek ofotografoval, udělal z toho jedno CD a jedno foto A4, pro Vaši potřebu. Ten veselský zámek je tak nádherný, sám si mé velké foto pověsím v domě. Zítra Vám vše pošlu v dopise, i mé povídaní o zámku; mé myšlenky (recept) se mně omylem ztratil. Přibalím Vám jako malou informaci Magazin Konstanz a jeden Gästejournal. Doufám, že budete se mnou spokojen, a mým řádkům bez čárek a háčků porozumíte. Ke konci Vám chci prozradit, které téma Vám ještě připravuji: Dvě velmi zajímavé věci: Stavební objekt, který v celé Evropě nemá obdoby. Je to podchod pod železniční drahou, od parkoviště Kauflandu vzdálen několik kroků. Lidé jdou nakoupit a několik schůdků dolů a nahoru, a jsi na veselském hřbitově, navštívit tvoje drahé zemřelé. Wo gibt es so was? Kde existuje něco podobného? Můj asi poslední příspěvek je jistě něco zvláštního. Kolik měst na Moravě se může chlubit s básněmi od Jitky Pšurné - Lancaster, žijící v Londýně? Žádné! Četl jsem jich hodně Například báseň MAMINKA .To nemůžeš číst dvakrát, slzy se Ti derou do očí. Napsal jsem jsem jí : nevadí, my se za naše slzy nestydíme!
E - mail 14.ledna 2022
Hallo milé děvčata ve Veseli i v Londýně. Po dlouhém čekání je ta zpráva konečně tady. Byl jsem z toho chvíli nanic. Ne chvíli, přiznám se, dost dlouho. Byl jsem velmi zklamán a nevěděl jsem, jak na to reagovat. Dalo by se tedy říct, že mě to už přebolelo. Proto sedám a chci o tom trochu nahlas popřemýšlet.
Už ta první věta ve zprávě pana Zbořila je silně omlouvající, jako by mu rovněž bylo velmi líto, že nám bohužel musí oznámit....atd., a hned odkazuje na rozhodnutí členů redakční rady....atd. Z toho se dá usoudit, aspoň já to tak vidím, že on osobně by moje povídání přivítal, redakční rada byla ale jiného názoru.
Nedávno jsem o tom i nahlas přemýšlel, nevím, jestli jsem Jožině o tom krátce psal, nebo to bylo na telefonu? Veselské listy patří městu, tudíž majitel nechá uveřejnit to, co se mu hodí. Od nějakého hloupého Honzy z Německa si přece nenechají vypravovat, co mají dělat? A o zámku už vůbec ne. A aby řeč nestála, nechali promluvit pani Dr.Pavlicovou, jak to všechno ta městská správa buduje....atd.
Kdyby se ještě ten zámek mohl zachránit, tento klenot. Mám pokračovat dál, v těchto úvahách, které nic nepřinesou? Mám mé dojmy z naší cesty popsat v některých jiných novinách, které vycházejí někde na Moravě? Budou mít některé české noviny zájem, popisovat mé dojmy z cesty do Veselí?
V Německu určitě ne, tady je denně jen Corona na programu, tak říkám škoda, škoda. Veselská obec by měla o čem povídat. Možná, že by i trochu politického zabarveni neškodilo. Český národ se mně tak zdá, ještě dnes nemůže vymanit z Hitlerova Německa. Pozval jsem už mnoho přátel a příbuzných, nás navštívit. Kdo přijel? Nikdo, moje maminka, někdy v osmdesátých letech. Hned po příjezdu se zeptala: “Vojto, ty jsi se dal k Němcům?“ Vypravoval jsem jí dlouho, jak je Spolková republika Německo svobodný a demokraticky stát, v Evropě a možná i na světě. Možná, že i pro veselskou redakční radu je například i rakouská hranice příliš daleko, tam se totiž už také mluví německy. Pro Jitku mám mezitím nový nápad. Jožina obejde všechny knihkupectví ve Veselí a bude se silně zajímat, proč nenabízejí Bludný kořen atd. Dá se to i telefonicky obvolat, mezi Hodonínem a Uh. Hradištěm, nebo až do Zlína, Brna, Prahy atd. Ale jak to říká Michaela: "Ono to tam běží, ale všechno jenom napůl. Vzpomeň si na naši první snídani ve Veselí u pekaře!"
Pokračování příště, mnoho pozdravů, Vojta
Několik poznámek, či spíše polemika s některými názory a postřehy pana Vojtěcha Bubláka a jeho dcery :
Jiný kraj, jiný mrav, chtělo by se říct při některých postescích pana Bubláka i jeho dcery. Třeba počínaje tou snídaní v pekařství Bachan. Nemít pro zákazníka máslo, marmeládu a housky stejné, jako v Německu, i když to patří ke kontinentální snídani ve všech bufetech hotelů a penzionů, určitě není při tom výběru, který je běžně u Bachana (a je to vidět na fotce vedle té stížnosti) k mání, žádné téma, či nedostatek. V Německu taky nemají pletýnky, nebo slovácké koláčky a asi nikoho odsud nenapadne, je tam požadovat. Nafukovat to hned dvakrát způsobem, jak to dělá pan Bublák a jeho dcera není právě namístě. Mohl se prodavačky zeptat, kolikrát to již nějaký zákazník požadoval. Možná by se dověděl, že je první. Ale přesto je to důvodem k tomu, že jeho dcera Michaela to zpanštěle a opovržlivě komentuje - cituji : "Ono to tam běží, ale všechno jenom napůl. Vzpomeň si na naši první snídani ve Veselí u pekaře!"
Vůbec nemám panu Bublákovi za zlé, že má svůj názor na zastřešení pódia na náměstí Míru. V tom je silně rozděleno i občanstvo města. Za zlé mu ale zato trochu mám udílení knížecích rad v případě veselského zámku. O věci zřejmě nemá ani ponětí, ale přesto si neodpustí, naivně, až dětinsky doporučovat řešení tohoto problému. Sám si to k tomu ironicky hodnotí - cituji "Od nějakého hloupého Honzy z Německa si přece nenechají vypravovat, co mají dělat?" Chápu sice jeho nostalgické vzpomínky, které souvisí s jeho dětstvím u zámku, ty ale to laické poradenství rozhodně neomlouvají.
Smysl hodnocení pan Bubláka, které se týká podchodu u Kauflandu jsem nejdřív nějak nepochopil. Tento podchod totiž má svoji historii, a každodenně zkracuje mnoha Veselanům jejich cestu domů, do zaměstnání a za nákupem. Později jsme si to s panem Bublákem telefonicky vyjasnili, považuje jej za velice užitečný.
Vytýkat nám, že se tady nemůžeme "chlubit s básněmi od Jitky Pšurné - Lancaster, žijící v Londýně", tedy, že ve Veselí a na Moravě tato sbírka neleží na pultech knihkupectví? Nezlobte se pane Bubláku, ale to už hraničí s nesoudností. Jak byste si to představoval? Pokud se o to paní Pšurná - Lancaster nepostará sama, tak tady nikdy ani ležet na pultech nebudou!
Výše uvedenou kritiku bych považoval za banality vycházející z osobních přání, neznalosti a zkreslených představ. Nevím, co od návštěvy svého rodiště a místa, kde prožil dětství pan Bublák očekával. Je ale docela smutné, že namísto vzpomínek a dojmů ze setkání se spolužáky a rodinou dal přednost poučování. Chtěl-li pan Bublák vyvolat diskuzi, či odezvu, tak se mu to podařilo. A našlo by se toho jistě ještě více, co by se do ní vešlo.
Loajalita, sympatie a vděk k zemi, která pana Bubláka tak laskavě přijala a v těžkých začátcích se o jeho rodinu dobře postarala, je to první a základní, čím se jí člověk může odvděčit. Mám to s Rakouskem stejně, přestože tam nežiji. Ale i přitom by měl člověk zůstat objektivní. Bohužel, v Německu i jiných zemích Západní Evropy to ze strany statisíců nově příchozích dávno přestalo platit. Ti se tam rozhodně nechovají se sympatiemi a vděkem za přijetí a ekonomickou podporu. Pozorujeme to výrazně již od doby, kdy padl známý kancléřčin výrok "Wir schaffen das".
Německo jako vůdčí evropská hospodářská i politická velmoc, kde je nyní nová vláda se Zelenými, začala tvrdě prosazovat ekologickou cestu, které se říká "Zelený úděl". První, značně negativní dopady tady již mnoho lidí, vlastně všichni silně pociťujeme. A máme opodstatněné obavy, že to začíná chudnutím občanů naší země, a skončí obrovským fiaskem pro celou Evropu. Německo se již rozhodlo a nebere přitom zřetel na ostatní. Nevím, zda pan Bublák a jeho dcera domýšlí a vidí to, co se právě děje, kam nás Německo táhne a jaký je jejich názor na tento neblahý vývoj. Strhnout Evropu do velkých problémů nemusí vždy jenom strašná válka, kterou Německo dvakrát vyvolalo, ale také jiná zásadní rozhodnutí vyplývající z jeho moci. V tomto případě třeba zelený fanatismus. a extrémismus určující bohužel směr i ostatním zemím EU.
Vojtova maminka zřejmě prožila obě světové války a pro výrok “Vojto, ty jsi se dal k Němcům?“ asi měla, jak už to u maminek bývá, svůj niterný důvod. Ačkoliv se může zdát trochu zjednodušený, nebo přehnaný, nacházím v něm bohužel, soudě podle vyjádření jejího syna přece jen trochu podstaty.
https://www.veseli-nad-moravou.info/po-mnoha-letech-opet-ve-veseli-2
Veselí nad Moravou, 20.února 2022
Autor článku : Vilém Reichsfeld, se svolením a použitím korespondence pana Vojtěcha Bubláka