Vždy, když pýcha a namyšlenost lidstva překročí únosné meze, dostane se mu napomenutí a poučení ze strany, před níž se musí sklonit a trpělivě a s pokorou napravovat své hříchy a chyby. Platí to bezesporu také pro jednotlivce a je k tomu dost příkladů z historie i lidových rčení. Takového ponaučení se dostalo nyní Evropské unii jako celku, ale také jejím členům jednotlivě.

Žít v krásných a dlouhých časech míru a blahobytu a v těchto skvělých podmínkách si zařídit báječný, bezstarostný život v přepychových bruselských kancelářích, komu by se to nelíbilo, kdo by nechtěl, aby to bylo napořád. Toto je přesně případ v posledních letech degenerující a upadající Evropy, která ve své sebejistotě neregistruje, že ono "napořád" se nejenže nekoná, ale právě končí.

Evropa, až donedávna vítězící, vševědoucí, vyvážející demokracii a všem jdoucí příkladem, Evropská unie pod vedením  jejího „moudrého“ centra (vzpomeňte na poslední týdny neomarxisty Junckera ve funkci) v Bruselu nyní bezradně mlčí ve vzniklém chaosu, pod záplavou viru. Po ukolébávajících letech klidu a míru došlo k situaci, která měla prověřit její soudržnost, odolnost a schopnost dokázat, že všechny orgány EU, tedy Evropská komise, obří parlament, který má k zasedání dokonce dvě luxusní místa, nespočet dalších zřízených, anebo EU pouze placených organizací a 40 tisíc bruselských úředníků (20% z nich má údajně plat větší, než britský předseda vlády) vůbec k něčemu je. Totální selhání a absolutní neschopnost udělat cokoliv, co by členským státům pomohlo alespoň minimálně při řešení nynější pandemie, mlčení, nebo pouze vydávání naprosto scestných doporučení, které jsou opakem toho, co se při epidemiích musí nutně udělat. Nemají v šuplíku ani papír, sepsaný odborníky pro případ nouze, který by mohli použít. Tak vypadá pomoc a chování Evropské unie v této pohnuté době, v první krizi, která ji vystavila vážnější zkoušce. Bezmoc, bezradnost, ubohost.

„To stačí soudruzi. Nečekal jsem žádné zázraky, ale imperialisté by se zaradovali" dalo by se konstatovat v duchu slavného výroku Čepičkova generála (Václav Postránecký) z filmu Černí baroni v souvislosti s tím, co předvádí v dnešní pohnuté době Evropská unie, ale také ti, kteří nás mají chránit před nebezpečím útoku ze strany našich nepřátel, tedy armáda a vojenské struktury, které nám tak rádi staví naši političtí činitelé na odiv, které ale postihly tytéž symptomy zmaru, o kterých je výše řeč v souvislosti s EU. Dlouho byl klid, žádný problém, dokonce i toho nepřítele jsme si museli vymyslet, když dlouho nebyl v klidných letech žádný po ruce.

Je s podivem, jak jsou smrtelně nebezpečné věci krásné v představách grafiků

Problém s tím filmovým výrokem je ovšem v tom, že dnes, tedy od roku 1989 k těm „imperialistům“, tomu uskupení zemí NATO, EU a onoho slavného „Západu“ sami patříme a namísto těch původních “imperialistů“ si do té slavné generálské hlášky musíme dosadit mocnost jinou, našeho nového úhlavního nepřítele, Rusko. Koho jiného, když Čína je moc daleko a boje s ní se již rezolutně zhostil chrabrý valašský Pražák, Pirát, primátor Hřib. Zřejmě v hlavním městě nejsou jiné starosti a tak se pustil do zahraniční politiky. 

Jak se zdá, Čína, která již zvládla se ctí svůj obrovský boj s virem v úplně jiných dimenzích, než si tady dokážeme představit, bude tím jediným schopným, kdo materiálně vybaví Evropu pro boj s pandemií a předá jí v tomto směru také své draze nabyté cenné zkušenosti. Neodpustím si na tomto místě a ve zmíněné souvislosti komentovat trapnost nedělních Událostí VM, jejichž nadutý moderátor pro zřejmý nedostatek jiných témat udělal z nedostatku respirátorů dvouhodinový pořad zaměřený na útok proti premiérovi. Přitom dobře ví, že respirátory nemá v Evropě nikdo, a  státy si je od dodavatelů. kteří nestačí pokrývat poptávku vzájemně přeplácí. Jak již bylo řečeno, vyřeší to až rozbíhající se obrovské výrobní kapacity uzdravující se  Číny. 

Nákazu, která Čínu postihla jako první, jsme sledovali v přímém přenosu, za mírného  škodolibého zadostiučinění, co se to tomu námi nenáviděnému, nedemokratickému režimu zlého přihodilo. Nebo jsem byl sám, kterému to tak od vychrtlé, záštiplné a ideologicky naprogramované reportérky ČT Barbory Šámalové ve zprávách přišlo? Po demonstracích v Hongkongu konečně zase nové téma pro výuku nenávisti proti ideovému nepříteli.

Jen tak mimochodem, těmi shodnými příjmeními mezi muži a ženami  se to v České televizi  jen hemží (Fridrichovi, Kubalovi, Šámalovi a jiní). Zejména na skvěle placených místech. Veřejnoprávní rodinný podnik potřebuje změnu jako sůl. A jistě se jí brzy po těch letech spokojeného chrochtání po zásluze také dočká.

Virus a nákaza nejsou jen termíny zdravotní, ale také politické a ideologické. Tato nákaza zde vypukla o něco dříve, než koronavirus. Starostové pražských Řeporyjí a Prahy 6 by o tom mohli vyprávět. Naštěstí je vůči ní většina národa imunní a přestože nějaké škody zanechala, dá se s tím existovat.

Nenávist proti Rusku a zejména jeho prezidentovi Vladimíru Putinovi, kteří si přes veškeré, proti nim vyvíjené ideologické úsilí upadajícího „Západu“ (za socialismu by se řeklo ideologickou diverzí) se obrací v sympatie všech, kteří si zachovali alespoň základní úroveň zdejšími elitami tak často zneužívaného pojmu „kritické myšlení“, nebo chcete-li, sedláckého rozumu. Těch, kteří jsou již zhnuseni planým schůzováním šéfů států, tlacháním, naparováním, kádrováním a neschopností cokoliv konkrétního učinit proti opravdovým nepřátelům evropské kultury a civilizace, které navíc nejsme ochotni oficiálně ani veřejně určit a pojmenovat, přestože to již všichni ví. Znak zbabělosti a degenerace, za kterou nese odpovědnost Evropská unie. Právě minulo datum 15. března a tak se v připomínce vrací vzpomínka na události, které byly důsledkem přesně stejného chování zbabělých evropských mocností, které zradily nás i samy sebe 30. září 1938 v Mnichově.

Rusové, ti „ubožáci“ z východu, jejichž HDP je až na 73. místě, ve zbrojních výdajích je sice třetí, ale je to pouhá patnáctina toho, co vydává na zbrojení NATO, jsou na druhé straně vinni vším špatným, co se tomu ubohému Západu přihodí. Vším, k čemu je potřeba významné technologické vyspělosti a skoro by se dalo říci, že i nadpřirozených schopností. Mohou třeba za to, že je Trump prezidentem a dopředu jistě i za to, že letos jím s jistotou bude znovu. V Sýrii naopak předvedli během dvou let mistrovský vojenský kousek, ale zničením ISIL se chlubí Američané, kteří tam i jinde totálně selhali.

Západ v čele s USA, Británií a Francií rozdrbal celý Blízký východ, Libyi, Afghanistán, ze kterého se teď raději stahuje, aby nedopadl jako ve Vietnamu. Byly tam zabity statisíce, možná miliony tamních občanů, ale špatný je vždy Rus. 

Rus obsadil a přičlenil k Rusku Krym. Kdyby to neudělal, měli by tam dnes Američané základnu, Rusům hned za zády. To nestačí jako logický, byť ne právě ospravedlňující důvod,  proč to Rus udělal? To by strpěl jen totální idiot a Ukrajinci museli dobře vědět, že Rusové idioti opravdu nejsou. Z Rusa jsme i proto udělali našeho největšího nepřítele a teď se divíme, že nám, bohudík zatím pouze jemně vrací údery? Tak už to přece mezi nepřáteli chodí, čemu se divíme?

Když vidím papaláše z NATO jako je rachitický a skřehotající Stoltenberg, náš hrdina Petr Pavel, který kdysi komunistům přísahal věrnost, ministry obrany, jako byla von Layenová (Němci jí říkají posměšně Flinten Uschi), dnešní předsedkyně EK, která německou armádu zcela rozložila a oslabila, když vidím, co se stalo z naší armády, která by potřebovala na svých „vojenských“ misích ochranku, aby náhodou neutrpěla újmu, v tu chvíli ta ubohost ve mně evokuje ono „imperialisté by se zaradovali“. Američané prohráli v Afghanistánu, kde se ještě nedávno "bojovalo i za nás." Tvrdil to i náš prezident Zeman, když obhajoval nasazení českých vojáků na tuto "misi". Spojenci odtáhnou s ostudou a s nimi i naši vojáci. Kromě vyhozených desítek miliard dolarů a stovek zbytečných obětí vojáků žádný výsledek, nespravili tam prostě vůbec nic. V takovém jsme spolku.

Článek MF dnes 12.března 2020, komentáře netřeba

Shlédl jsem nedávno částečně Interviev ČT 24 – 9.3.2020 s Jiřím Šedivým, bývalým velvyslancem ČR při NATO, také bývalým ministrem obrany (pozor, nezaměňovat s chlápkem stejného jména, který byl v letech 1998 - 2002 skvělým náčelníkem generálního štábu a je pravým opakem toho bruselského ouřady).

Šlo v něm o zřizování Evropské obranné agentury, jejímž má být právě pan Šedivý ředitelem. Musí to být fantastický flek jak pro něj, tak pro spoustu jeho podřízených a jistě i známých. Takže vedle nové gigantické centrály NATO v Bruselu, která má podlahovou plochu 25 hektarů a působí v ní na 4 000 skvěle placených zaměstnanců je zapotřebí ještě další obranná organizace s dalšími stovkami zaměstnanců.

Chvílemi už to bylo hloupé i zpovídajícímu, kterým byl jinak v takových případech vždy servilní redaktor ČT 24 Daniel Takáč a tak se snažil  v rámci hrané objektivity nadutému a sebevědomému Šedivému alespoň trochu klást nepříjemné otázky. Například, zda to není duplicita a zda je vůbec takový úřad zapotřebí. Odpovědí bylo, že evropská bezpečnost si to vyžaduje. Kdo vlastně Evropu ohrožuje, kdo chce válčit? Ti zaostalí Rusové, když Čína je daleko? 

Shodou okolností se necelý týden po tomto rozhovoru zcela jasně ukázalo, jaká je akceschopnost centrály EU v Bruselu se všemi desítkami tisíc úředníků při krizi s koronavirem. Ukázalo se zcela jasně, jak na tom jsme v krizi zdravotní a určitě není žádným tajemstvím, že podobně bychom na tom byli s bruselským vedením NATO, či již zmíněné obranné agentury i v krizi bezpečnostní, vojenské. Evropa je na kolenou, jen si to stále nechce přiznat a tak dojíždí pouze setrvačností. Je strašné pozorovat, co se s ní během dvaceti posledních let stalo a stejně deprimující je pocit, že se to všechno stalo za našeho členství, od kterého jsme si toho tolik slibovali. Nezmění-li se brzy něco zcela zásadně, nečeká nás pěkná budoucnost. Teď jen doufejme, že po zkušenosti s pandemií koronaviru si všichni uvědomíme, že to byla jen malá, nevýznamná ukázka toho, co se lidstvu může přihodit, když se z ní nepoučí.

Ve Veselí nad Moravou, 17. března 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld