Osmdesáté výročí zrady.              Úvaha, nejen k tomuto výročí.

Jednoho krásného májového večera roku 1989 nás ve Vídni navštívil můj strýc, stejného jména i příjmení jako já. Ve španělštině se ale psal Guillermo. Byl od svého odchodu z Československa v roce 1947 tak trochu světoběžníkem. Nakonec ale zakotvil v El Pasu, které je hraničním městem Texasu. Druhá část města, ležící na mexické straně hranice se jmenuje Ciudad Juárez. Je to město větší než Praha, s obrovskou zločinností a strýc v něm měl obchod s barvami, takže do práce denně přejížděl hranici.

Ten večer jsme si vyšli do centra Vídně a procházeli jsme poblíž opery přes náměstí, které se tehdy jmenovalo Albertinaplatz (v r.2009 přejmenováno na Helmut Zilk Platz). Od roku 1988 je na místě za II.světové války vybombardovaného bloku domů velký protiválečný památník od významného rakouského sochaře  Alfreda Hrdlicky. Mimo jiné symboly válečných hrůz je tam také skulptura starého, klečícího žida, který musí mýt kartáčkem na zuby chodník. Takové scény se skutečně za hecování zfanatizovaného davu, plivání a urážení po přičlenění Rakouska k Říši v březnu 1938 ve vídeňských ulicích odehrávaly. Strýc Vilém se u něj zastavil a se slzami v očích pronesl : "Kdyby bylo podle mojého, měli po válce zabit všecky Němce".

S bratrem Jožkou z Protektorátu utekli a prožili válku začleněni v britských vojenských jednotkách.

Z jejich velmi rozvětvené rodiny, zůstali po válce pouze tři její členové. Vyplývá to z jeho dopisu, který po válce napsal, když se dotazoval po osudu jejích členů. Bratři Vilém a Jožka byli Horňáci, pocházeli z Hrubé Vrbky. Vilém zemřel v Americe v roce 2004, celá ta generace už nežije.

Jeho tehdejší výrok mně ale zůstal v paměti dodnes. To prohlášení jsem v té pohnuté chvíli vzhledem k okolnostem chápal, ale samozřejmě vím, že takto nebylo myšleno doslovně. Strýc byl sice horňácky jadrný, ale jinak hodný, mírný a rozšafný člověk. Byl židem po rodičích, ale žil sekulárně. Před tím, než jsme přišli k tomu památníku, jsme si dali u Würstelstandu, typické vídeňské boudy s buřtama skvělou vepřovou grilovanou klobásu.

Vzpomněl jsem si na tu epizodu v době (bylo to v květnu roku 2016), kdy jeho bratr ve víře, který ji však opustil a konvertoval, Daniel Herman, tehdy ještě v roli ministra kultury oslovil na jejich sjezdu sudetské Němce "Liebe Landsleute", tedy "Milí krajané". Ze záznamu jeho projevu doslova čiší sliz podlézavosti a úlisnosti, je to projev neuvěřitelné servility. Německé publikum to myslím vnímá stejně. Chtěl bych vidět reakci mého strýce, kdyby žil. 

I Daniel Herman měl v rodině dost členů, kteří válku nepřežili. O jednom přeživším z jeho rodiny zde ještě bude řeč.

Proč to všechno píšu? Protože to musím dát do souvislosti s výše zmíněným výročím, ale také do souvislosti s dnešní relativizací dějin, jejich neobjektivním posuzováním a vyvracením prokázaných skutečností. Prostě když je zájem a poptávka, tak se vše jednoduše upraví na přání.

Rozdíl mezi okupací 1939 a 1968? Od nacistických kolaborantů jsme se očistili  je název článku na webu Forum 24 - Svobodné fórum (tuto informaci vkládám do článku až dodatečně, v době jeho psaní ještě nebyla zveřejněna), který srovnává obě události zmíněné v nadpise.

S prominutím, jenom hlupák a ignorant může tyto dvě události vůbec dát vedle sebe a jakkoliv je srovnávat. Zábor Sudet a následná okupace byl první krok k definitivnímu vymýcení české státnosti a českého národa. Byla to nejtemnější a nejtragičtější událost od Bílé Hory. Srovnávat světovou válku se 70miliony obětí s lokální invazí se dvěma stovkami zabitých (při vší úctě k nim), o které byl Západ předem informován, to už vyžaduje od autora článku opravdu velkou "kreativitu" a oddanost věci.

Je neděle, 19.srpna 2018 a už týden se v tzv. veřejnoprávních médiích, tedy České televizi  a Českém rozhlase široce a obsáhle rozebírají srpnové události staré padesát let. Chystám si v předstihu článek k výročí s nesrovnatelně tragičtějšími dopady pro náš stát. Dovoluji si už dnes předpovědět, že těmto opravdu tragickým událostem, které oficiálně začaly v Mnichově 29.září 1938, nebudou zmíněná média věnovat ani zlomek prostoru a pozornosti, kterou věnují událostem z 21.srpna 1968. Pamětníků, kteří zažili ve věku alespoň 18 let pomnichovskou tragédii už asi moc nebude. Do stovky by jim moc nechybělo a osobní svědectví už tedy při tomto smutném výročí nepodají. Naštěstí je k tomuto datu dost dokumentárního a faktografického materiálu, který tehdejší události věrně zachycuje a jasně interpretuje.

Ve veřejnoprávních médiích se záměrně nastoluje situace, ze které máme nabýt přesvědčení, že se v hodnocení historie mýlíme, že náš pohled založený na původní, dlouhodobé interpretaci není korektní a že to bylo jinak. A to zejména proto, že se změnila politická mapa Evropy. Připomíná to situaci, se kterou má většina z nás zkušenosti z doby před rokem 1989, situaci, která se jmenuje manipulace veřejnosti v myšlení a názorech.

Němci, jako ti, kteří zavinili dvě nejhorší války všech dob se prý již polepšili a zaslouží si odpuštění. Naprosto s tím souhlasím. Jejich vyrovnání se s minulostí bylo tak dokonalé, že jsou nyní jako stádo ovcí a nejsou už realisticky schopni posoudit, co se u nich vlastně děje a selhávají. Už zase nevidí a nevnímají obrovské nebezpečí. Rusové, jako nástupnický stát Sovětského svazu bez jehož 27milionů obětí by nikdo jiný válku nevyhrál se prý nepolepšili a tak jim kvůli srpnu 68 odpustit nelze. Soud vynáší nejvyšší pozemská spravedlnost, do které jsme se sami delegovali, tzv. demokratický Západ. Rusové jsou teď náš úhlavní nepřítel!

Po válce prohlásil Winston Churchill, který zrovna nepatřil mezi přátele komunistického režimu: "Bez ruské armády by bylo Polsko zničeno, nebo uvrženo do pozice otroka a polský národ by zmizel z povrchu země. Ale udatná ruská armáda Polsko osvobodila, žádná jiná moc ve světě by to nedokázala". Týká se to samozřejmě nejen Polska.

Chce-li někdo alespoň trochu spravedlivě srovnávat doby, které zmiňuji úvodem, ať laskavě srovnává úroveň svobody, či nesvobody, jak to dnes a denně činí rádi naši (evropští) politici, kteří v tomto ohledu mistrují celý zbylý, tzv. nezápadní svět. Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl klást vedle sebe úroveň nesvobody z let 1938 - 1945 a 1968 - 1989. To je totiž rozdíl světelných let. Nechtěl bych vidět tu reakci Němců na někoho, kdo jim 15.března 1939 leze na Václaváku na tank a chce s nimi diskutovat, nebo jej dokonce zapálí.

Pokračuji se psaním až v úterý 21.srpna ráno. Rozhlas i televize už 10 hodin nepřetržitě vysílají reportáže od Českého rozhlasu, nasadili na to reportérské hvězdy Pokorného a najali Veselovského. Už to kriticky komentovala i moje žena, která je jinak úplně apolitická a velmi zdrženlivá. Problémem novinářů je to, že strašně "tlačí na pilu", aby přesvědčili lidi o jejich pravdě. Nechápou, že to v lidech vyvolává opačný efekt. Vrcholem vzpomínání je přenos z pietního aktu u budovy Českého rozhlasu.

Pár desítek ubožáků, kteří se ani v této chvíli nedokážou oprostit od své nenávisti, přes několikeré domlouvání pořadatelů píská, řičí a ruší projevy. Přišli jenom kvůli tomu nenáviděnému Babišovi. Je to projev ubohosti a "demokracie" v českém pojetí. Stejné, jako když létala vajíčka před léty na Albertově na prezidenta Zemana. Možná, že i proto, natruc těmto "demokratům" byl znovu zvolen.

Co jsme to za společnost a stát, když si náš pokrok a blahobyt i po dlouhých třiceti letech dokazujeme stále tak, že v každodenním "třídním" mediálním boji vítězíme nad dobou socialismu jenom tím, že na ni pliváme. Jak je možné, že za tu dobu se hodně  lidí navzdory všem "výdobytkům" dnešní doby ("žijeme v nejlepší době, v jaké jsme kdy žili"), všemu úsilí  novinářů i politiků nepodařilo přesvědčit o tom, že dnes je líp! A myslím, že jich bohužel stále přibývá a bude přibývat, pokud se něco zásadně nezmění.

Proč ještě po třiceti letech našeho "úspěšného" demokratického vývoje řešíme, kdo byl v KSČ a u STB? Jak je možné, že máme dva druhy komunistů a STBáků? Dobré, o kterých se to nesmí zmiňovat, protože to jsou ti, se kterými mluvíme a máme je rádi a takovou maličkost jim promíjíme a pak ti druzí, zlí, kteří z nějakého důvodu nevyhovují a to jsou ti zatracenci.

Kdo je dnes vlastně komunista? Ten, o kterém se to ví a třeba se k tomu i hlásí, nebo ten, který převlékl kabát a je z něj dávno lidovec, ODSák, TOPák, teď je z něj komunistobijec, který na svou minulost chce zapomenout, ale pozná se právě podle bolševických manýrů? A kdo je STBák? Ten, který byl na seznamech, nebo jeho kontakt, který tam nebyl, ale řídil ty dole a dnes má třeba obrovský vliv, ani se to vše o něm neví? A kdo o tom rozhoduje a určuje, kam kdo bude zařazen? Elity? A nepřipomíná to něco? Teda aspoň těm, co jsou starší? A kde je vlastně demokracie? V USA, kde se dosud popravuje, na mučení si CIA zjednala detašovaná pracoviště v cizině, protože doma by to nešlo, kde policie každoročně omylem zastřelí desítky černochů a demokraticky zvolenému prezidentovi nedopřejí média chvíli klidu? Nebo v Rusku, kde se tyto věci nepraktikují a nedějí? A kdo je horší? Kdo víc vraždí, mučí, kuje pikle a vyvolává nepokoje a svrhuje vlády v cizích zemích?

Nebo snad něco z toho se děje v zájmu pokroku? Proč musíme mít stále nějakého nepřítele?

Všichni, kdo protestují proti zločinnosti páchané imigranty jsou házeni do jednoho pytle jako extrémní pravice. "Pokroková" levice považuje za svoji povinnost omlouvat vraždy a znásilnění páchané migranty za každou cenu a je chráněna vládou. Říkají si "Antifa" ale jsou spíše opakem tohoto pojmu. Kancléřka už zase hospodářsky silného a sjednoceného evropského lídra svým konáním zatahuje Evropu do smrtelného nebezpečí, ale náš nepřítel je jinde, na východě. Jsou to Rusové. Nyní je jím ten, kdo nás už jednou za nepředstavitelných lidských obětí německých tyranů zbavil. Na tom nezmění nic ani skutečnost, že jsme mu za to museli být čtyřiačtyřicet let více, než vděčni a že se tady v té době (zejména v prvních deseti letech) stejně jako za nacistické okupace popravovalo.

Došlo k tomu beztoho pouze v širších historických a politických souvislostech s oním prokletým 29.zářím 1939 a tehdejší zradou Západu. Nepochybuji o tom, že v podobné situaci, která by se odehrála dnes, NATO, neNATO, by nás, nebo jinou zemi podobnou té naší nechali na holičkách znovu. Jenom naivka si může myslet, že by kvůli tomu někdo riskoval globální konflikt a totální jaderné zničení své vlastní země, třeba Velká Británie, Francie, nebo USA. Rok 1968 to nakonec mimo jakoukoliv pochybnost jasně ukázal.

České obyvatelstvo muselo do 10.října 1938 opustit své domovy.
​Připojením území tzv.Sudet k Říši skončila 1.Republika

Dnes jsou naším vzorem a spojencem země, které nás 30.září 1938 v Mnichově potupně a sobecky zradily a předhodily Hitlerovi. Udělali to tehdy v bláhovém domnění, že tím je pro ně situace vyřešena a dál je to nemusí zajímat. Učinili tak ve svém povýšeném velikášství, bez jakýchkoliv ohledů na malou a podle jejich mínění bezvýznamnou zemi, kvůli které si přece nebudou "pálit prsty".   

Pro připomínku Wikipedie :

Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda (neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).

Co se dělo potom, je víceméně všeobecně známo. 15.března 1939 vpadla do Československa německá armáda a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Slovensko se oddělilo definitivně již o den dříve, kdy byl po předchozím dosažení autonomie ze 7.října 1938 vyhlášen Slovenský štát (Slovenská republika). Přepadením Polska 1.záři 1939 pak začala 2.světová válka, nejstrašnější válka se 60miliony lidských obětí.

Neodpustím si na tomto místě ještě jednu poznámku a to ke kauze tří, v Afghanistánu zabitých českých vojáků. Monstróznost, kterou z jejich úmrtí udělaly média a velení armády připomínala spíše teatrální inscenaci pohřbu člena politbyra v bývalém Sovětském svazu, než přiměřenou poctu padlým vojákům.

Ostatně na podobná představení si zvykáme od doby, kdy tady vodili po náměstích za ryku Kalousků, Gazdíků, Michala Horáčka a pokrokových umělců, kteří vyhlásili týdny občanského neklidu zmíněného Hermanova příbuzného, strýčka z Kanady, pana Bradyho. Byl předváděn jako cvičený medvěd o pouti a na metály, které obdržel, mu nestačily zavazadla. Jeho zásluhou bylo to, že přežil koncentrák ale hlavně, Zeman mu odmítl dát vyznamenání. Karel Kryl se musí v hrobě obracet...

Oč jsou vojáci zabití na misi kdekoliv ve světě větší hrdinové, než mladá matka, policistka ve službě, kterou autem schválně zabije zdrogovaný kretén. Oč jsou vojáci zabití na misi kdekoliv na světě větší hrdinové, než záchranář, který zahyne při vyprošťování lidí, či smrtelné nehodě po cestě k nim, horník, který zahyne při závalu a jiní lidé, kteří denně nasazují své životy. Kolik arogance a nabubřelosti je zapotřebí k tomu, aby náčelník generálního štábu z pohodlí své dejvické kanceláře pronesl slova, hodná kmotra sicilského rodinného klanu : " Nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu". Co si myslel, kam že posílá své lidi? Na rekreaci? A co proti tomu asi chce dělat? Vydá mezinárodní zatykač na členy Talibanu? Američanů i ostatních spojenců už tam padly tisíce, ale takovou blbost asi žádný z jejich velitelů nevyslovil. "Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život". Tak zní jedna z vět vojenské přísahy a tak už to prostě u vojáků odedávna chodí a musí s tím počítat každý, kdo vojákem je.

Naši vojáci v Afghanistánu tam z pohledu domorodců mají podobný status, jako měli Rusáci v srpnu 1968 u nás. Rozdíl je pouze v tom, že my nemáme povahu Afghánců, kteří si to prostě nenechají líbit. Poznali to Angličané, Sovětský svaz a teď to zakouší i Američané a jejich spojenci. Za 14 let tam nedosáhli ničeho, než toho, že několik tisíc vojáků se domů vrátilo v rakvi a stálo to gigantické množství peněz, za které by se zcela vyřešily některé závažné světové problémy. Než to tam zabalí, budou asi muset udělat svoji bolestnou zkušenost a bude je to stát ještě dost dalších mrtvých.

Vytkl jsem si, že na tomto webu nebudou publikovány politická témata a názory. Nechť posoudí každý ze čtenářů, nakolik jsem toto pravidlo porušil. Tak zásadní téma a výročí, jakým je 80.výročí Mnichovské zrady mně však za to stojí.

Lidé, kteří si dnes alespoň trochu uvědomují hrůzy poslední války, kterou předznamenala před 80 lety Mnichovská dohoda, v těchto dnech vzpomínají s úctou na všechny, kteří kvůli ní a následným událostem projevili hrdinství, ztratili své domovy, členy svých rodin a přátele. Vzpomínáme těch, kteří položili své životy.

Ve Veselí nad Moravou, 26.září 2018

Autor článku : Vilém Reichsfeld