Nastává doba dušičková, je tady svátek zesnulých a tak je myslím na místě i malé zamyšlení o hřbitovech a mrtvých, o věcech v lidském životě posledních.

Hřbitov je místem, kde leží naši rodinní příslušníci, předkové, známí i kamarádi. Je to místo, kam se mnozí z nás uchylují v těžkých chvílích, aby zde u hrobu svých blízkých rozjímali, vzpomínali a aby se někdy mohli alespoň s mrtvými podělit o svůj smutek, starosti, bolest a žal. Třeba i proto, že u těch žijících blízkých by pochopení hledali marně, nebo také proto, že už žádné nemají.

Při procházce hřbitovem a čtení jmen na náhrobcích si zejména ti starší oživí tváře těch, které kdysi potkávali v našem městě, těch, kteří tvořili jeho lidskou pospolitost, která se přirozeným a nezvratitelným během lidského života stále mění. Najdeme zde však i jména a tváře těch, kteří následkem úrazu, či nemoci odešli příliš brzy a předešli  tak své zarmoucené rodiče.

Vždycky tomu tak nebylo, ale pozoruji na sobě, že s přibývajícími léty se mění i můj vztah k místům posledního odpočinku, místům, kde končí naše životní pouť. Původní nechuť tam chodit a stísněnost nahradil, řekl bych pocit smířenosti a klidu. Chodím na hřbitov prostě docela rád. A když tam za hezkého počasí potkáte stejně naladěné lidi a třeba i známé, které jinak nepotkáte, možná i proto, že ve Veselí dávno nebydlí, máte z toho příjemný zážitek a vzpomínku. S lidmi, které vidíte zřídka a  nežijí ve Veselí se potkáte i na pohřbech, tam bývá ale nálada ponurá, pozůstalí truchlí a na rozhovor není čas a většinou ani nálada.

Myslím, že není sobecké ani rouhačné, když si při procházce po hřbitově člověk uvědomí, že má také třeba víc štěstí, nebo mu víc přál Bůh, či osud, že tady ještě je, třeba déle, než jeho vrstevníci a že je schopen v relativní pohodě fyzické i duševní, třeba i té vzpomínkové pouti po hřbitově. 

Kdysi jsem podal námět k tématům Veselských listů, že by bylo zajímavé zabývat se tím, které osobnosti a zajímaví lidé leží na zdejších hřbitovech, co dobrého a užitečného vykonali a možná i jejich životní osudy. Bohužel k tomu nedošlo a asi by se těžko hledal i ten, kdo by se tak náročného úkolu ujal. Možná někoho tento článek zaujme a dá mu motivaci. Ti, jejichž životní pouť už skončila, jejich osud, životní příběh a osobní přínos lidskému společenství patří k historii města ve kterém žijeme, i když jejich stopa a vzpomínka na ně slábne a časem se ztrácí, až zmizí docela, jak pravdivě říká ve svých smutečních projevech Staňa Knitl. A to nejen u lidí cizích, ale i u rodiny.

Málokdo si to uvědomí, ale naše město má tři kostely, jednu kapli a díky dávnému sloučení s přilehlými obcemi také čtyři hřbitovy, včetně hřbitova židovského. To je svým způsobem unikátní v celém širém okolí a možná i kraji, i ve srovnání s podstatně většími městy. Hřbitovy zde nejsou prakticky ničím výjimečné, jsou dobře spravované a udržované.   

Když jsme se v roce 1985 přestěhovali z penzionu lázeňského města Baden u Vídně (kde jsme téměř dva roky bydleli jako emigranti) do Vídně samotné, kde jsem dostal první (a vlastně po celou dobu našeho pobytu v Rakousku zůstalo jediným) řádné zaměstnání, prohlížel jsem si pravidelně mapu města, abych se s ním pro začátek, alespoň touto formou obeznámil. Vídní protéká Dunaj, je tam také říční přístav, vlastně celá taková čtvrť, která se jmenuje Albern. A na jejím okraji, pouhých pár kroků od toku Dunaje, v sousedství lesíka z jedné a průmyslového podniku z druhé strany jsem objevil malý hřbitůvek s rotundovitou kaplí zasvěcenou Zmrtvýchvstání. Nemá smysl, abych dále popisoval to, co již někdo učinil velice působivě přede mnou.    

Proto tuto stať přebírám a musím pouze sdělit, že to místo mě tehdy zaujalo tím, že se jmenuje "Friedhof der Namenlosen", česky "Hřbitov bezejmenných". Každou první neděli po dušičkách se na okraji Vídně koná neobvyklá smuteční slavnost. Na takzvaném Hřbitově bezejmenných se vzpomíná na oběti Dunaje, na lidi, kteří utonuli v jeho vodách a buď se nikdy nenašli, nebo jsou pochováni na tomto malinkém hřbitově.

Není jednoduché vídeňský hřbitov bezejmenných najít. Musíte se proplést areálem přístavu na břehu Dunaje a u vjezdu do laguny Albernského přístavu najdete pod korunami stromů tiché místo. Na prostoru velkém jako tenisové hřiště jsou desítky náhrobků obětí Dunaje. 

zhruba 90 % tvoří lidé, kteří spáchali sebevraždu skokem do Dunaje. Pak jde o utonulé rybáře, náhodné plavce,“ popisuje a dodává, že řadu z nich se nepodařilo identifikovat. V době utonutí u sebe neměli doklady. Ti pak mají na náhrobku cedulku s nápisem Bezejmenný. 

Proč někoho zajímá malý, zapomenutý hřbitov? 

O tomto malém hřbitově se píše v knihách, hudební skupiny o něm skládají písně. Přitahuje svou atmosférou a osudem lidí tady pohřbených. „Je to hodně zvláštní místo. Člověk tady přemýšlí o smrti, o tom, co ho čeká, jaký život měli ti neznámí lidé,“ přitakává pán, který se přijel na hřbitov podívat. „Byl jsem tu už v létě a seděl tři čtyři hodiny v úplném tichu. Přicházeli sem turisté z celého světa. Je pro mě fascinující, že někoho zajímá tak malý, zapomenutý hřbitov,“ dodává zamyšleně. 

Josef Fuchs, dobrovolný správce, tomu rozumí: „Jsou to turisté z celé Evropy, ale také z dalekých zemí jako z Japonska nebo Číny. Jsou to lidé, kteří jezdí po světě a navštěvují nejrůznější neobvyklé hřbitovy. Jako třeba tento pro bezejmenné.“ 

Článek zde byl již jednou zveřejněn a to 29.října 2018.

Ve Veselí nad Moravou, 1.listopadu 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld