Antoš Frolka - Děvčata z Tasova s novoročním koláčem, kolem roku 1910

Kdo z těch, komu zemřeli rodiče záhy nepřijde na to, že se na ledacos, co mu o rodině a o vztazích mezi příbuznými není jasné nezeptal ještě když to šlo, když jeho drazí ještě žili? Kdo si udělal čas, sedl si k mamince, nebo tatíkovi a zeptal se jich, jestli jsou věci, které bychom měli vědět a o kterých se dosud nemluvilo a třeba také na to, kdo je na těch fotkách s rodiči zvlášť, či společně ve starých albech, nebo krabicích s fotkami.

Musím říct, že můj tatínek byl systematický, jak už člověk s povoláním zásobovače musí být. Sestavil rodokmen alespoň z jedné poloviny rodiny a popsal jmény a daty fotky. Stejně bych se ale měl na co zeptat. Hodně.

Po mamince, která na „rodinování“ velice držela, ale spíše na to navštěvování a besedování jsem našel krabici fotek, které jsem většinou už viděl, ale nikdy hlouběji nepřemýšlel, co vlastně představují.

                             Jiřina Žádníková, Rozka Falešníková a Bohuslava Reichsfeldová v Luhačovicích

Maminka měla k lidovému umění a folkloru od mládí velice blízko a s několika kamarádkami absolvovala Školu lidového umění v Hroznové Lhotě, kterou vedl  syn Jože Uprky, Jan Uprka. Malíř Antoš Frolka si vzal za manželku sestru Rozky Falešníkové ​​​​​​​mentorku i přítelkyní maminky i její sestry až do konce Rozčina života v roce 1983. Celá skupina asi pěti děvčat, jak si ženy i v dospělosti hezky vzájemně říkaly, pak pod vedením Rozky zanechaly po celém širém kraji výraznou stopu svou prací, když sgrafity vycházejícími z lidového umění vyzdobily mnoho nádražních budov. Blatnice, Veselí nad Moravou, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Luhačovice, Vnorovy, Bzenec – Přívoz, Lipov, Velká nad Veličkou, Vrbovce. Vyzdobily také dům primáše Slávka Volavého ve Strážnici a Rozčin  dům v Tasově. Na některých nádražích jsem jako klouček byl během práce s děvčaty, ale to už je tak dávno, kolem 60 let. Moc si to už proto nepamatuji.

Potřeboval jsem asi taky trochu nakopnout a pomohla tomu náhoda, když se telefonem ohlásil nějaký Jura Daněk, který pochází z Kněžduba, teď bydlí V Uherském Hradišti a v podobném věku a nostalgickém rozpoložení se rozhodl zapátrat po dávné přítelkyni své maminky, Božence Reichsfeldové, se kterou chodila do Školy lidového umění a později taky ta nádraží s ještě dalšími děvčaty malovala. A tak se teď s Jurášem, který je vdovec a pracoval ve veselském depu, každou neděli v hospodě Krček u fotbalového stadionu v Hradišti spolu s ještě dalšími chlapy z okolí, které spojuje společný koníček, tedy sběratelství a tlachání potkáváme. Jura jednou přinesl krabičku fotek, mezi kterými byly některé stejné, jaké byly i v krabičce mé maminky. A všechno do sebe zapadlo, až na jednu věc. Já jsem nevěděl, co představují, ale Juru ještě maminka poučit stačila. Na fotkách, které máte před sebou je lidový zvyk, o kterém se dnes už skoro nic neví, už se nepraktikuje a také na internetu toho o něm moc nenajdete. Jura mně k tomu poslal odkaz, který se vztahuje k tomuto zvyku v Podluží, konkrétně v Kobylí (od 13.minuty)

Mužské "nosení koláča" v Kobylí  - zřejmě po II.světové válce

V příspěvku o „nosení koláča“ v Podluží nefiguruje žádný skutečný, ani imitovaný moučník, ale pouze jakýsi, papírovými květy opentlený kužel na dřevěné násadě, který mládenci na Štěpána nosí po vesnici.

Mládenci podle staré tradice „nosili koláč“ na Štěpána, děvčata pak na Nový rok. Důvodem pro tyto termíny na konci roku byl ukončený advent a také doba, kdy končila mládencům i děvčatům služba a oni při této příležitosti dostávali za své služby symbolickou výslužku. To je základem tohoto obyčeje, který si svůj původní význam zachoval pouze do konce války. Po ní už bylo všechno jinak. Doba se změnila, do služby už se po válce nechodilo a ze zvyku, který patřil k běhu života mladých chlapců a děvčat se stala pouhá vzpomínka na staré časy.

"Nosení koláča" ve Veselí nad Moravou, Nový rok 1946. "Koláč" představoval ve Veselí nad Moravou  pletenec z kynutého těsta na podnose. Nad koláčem byla asi 70 centimetrů vysoká dřevěná jehlanovitá konstrukce ozdobená pentlemi, Božími milostmi, jablky a zelenými větévkami. Nese jej moje maminka.

Dovolím si ocitovat ze dvou pramenů, které zvyk „nosení koláča“ zmiňují.

Kniha "Veselsko", vydaná Muzejní a vlastivědnou společností v Brně, ve spolupráci s městem Veselí nad Moravou v roce 1999 uvádí :

„Svátek Sv.Štěpána býval hlučným dnem čeledínů. Služební mládenci dostávali od hospodyně výslužku – babůvku nadívanou mákem, nebo věncový koláč ze čtyř pramenů, či jen láhev vína. Podobně  služebná děvčata na Nový rok : ta měla výslužku v podobě kruhového koláče nadívaného tvarohem a ozdobeného umělými kvítky …..

Po druhé světové válce, kdy mládež přešla do jiných zaměstnání ve městě, přetrval štěpánský obyčej, chodit s koláčem jako zábavná obchůzka mládenců, nabízejících se „do služby“, za což se jim dostalo v domě pohoštění (Vnorovy). Ve Veselí chodili svobodní mládenci s imitací koláče, totiž nazdobenou dortovou formou a v domech děvčat se ucházeli o službu.“

"Nosení koláča" ve Veselí nad Moravou, Nový rok 1946

V knize Kněždub, autora Jiřího Pajera, vydaná v roce 2011, se k tomu píše :

Svátek svatého Štěpána by naproti tomu (Božímu hodu vánočnímu - pozn.autora článku) ve znamení bujarého veselí.V tento den končila služba pacholků, kteří sloužili na větších gruntech a měli až do nového roku volno. Veškerou práci po tuto dobu musel vykonávat sám hospodář, podle toho pochází úsloví “Na Štěpána není pána“. Ráno se pacholek čistě umyl, hospodyně mu připravila nové oblečení, hospodář přidal peníze za službu a velký koláč, s nímž pacholek odcházel do domu rodičů. Koláč měl podobu pletence ze 3-4 pramenů kynutého těsta, později to byla velká babůvka. Uprostřed byl zapíchnutý malý stromek, ověnčený cukrovím a papírovými pentlemi. Stejný průběh měl odchod dívek, které končily službu na Nový rok a měly volno až do Tří králů.

Když vymizela služba na velkých gruntech a mládež sama pracovala při domácím hospodářství, proměnily se staré zvyky v žertovné obchůzky mládeže. Mládenci chodili po službě společně, každý oblečený v dubeném kožichu, a nosili výslužkový koláč. Se zpěvem písně „Nastal nám čas nový, doslůžili sme pánovi“ přicházeli do domů známých dívek, tam pobesedovali a šli dál. V posledním domě koláč rozkrájeli a společně snědli, přitom se zpívalo a hrála harmonika. Podobně chodila po službě na Nový rok s koláčem i děvčata, oblečená do parádních bílých kožichů.“

V knize "Kněždub" je na straně 175 fotka s textem : "Chození po službě na Nový rok, děvčata z Tasova a Kněždubu, 1946", která je totožná s 1.fotografií v horní řadě vlevo. A ty děvčata z Tasova a Kněždubu? To byly kamarádky a spolužačky  mé maminky a její sestry Jiřiny, které strávily válečnou dobu v Kněždubě, kde byl jejich tatínek správcem Mágnisova statku. Do Veselí tehdy ty kamarádky přijely zřejmě právě proto, aby se tady zúčastnily "nosení koláča". Voják stojící na té popsané fotografii za děvčaty je Jurův tatínek, děvče před ním v bílých válenkách je Jurova maminka z Kněžduba Filoména, tehdy ještě Matyášová. Vzali se o dva roky později. Všechny snímky jsou pořízeny před naším domem na dnešní tř.Masarykově. Tehdy  to byla ulice Ostrožská, brzy poté byla přejmenována na tř. Rudé armády.

Ve Veselí nad Moravou, 4.února 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld