Naplněný život Jary Čajky a jeho svět  

Přestože jsme si byli blízcí věkem a občas se potkávali ve městě, nikdy jsme spolu nepromluvili, nebyl k tomu důvod. 

Jaroslav Čajka byl zdejší výraznou osobností jak svým zjevem, tak i svým životem. Od vidění jej musel znát snad každý Veselan. Korpulentní postava s bílou slepeckou hůlkou, kulatý obličej s tmavými vlasy, na očích většinou tmavé brýle a vedle něj věrný společník, slepecký vodící pes. Tělesná schránka, to je však jen první dojem. Co je v člověku, jak žije, jaké má problémy a o co se zajímá, to se z toho potkání nedá určit. A pokud se o to někdo pokusí, většinou se vůbec, jak se říká, netrefí. To jsem zjistil i já, když jsem se rozhodl o něm napsat článek. Naštěstí mě však napadlo oslovil jeho sestru Lenku, od které přišel po pár dnech pro mě opravdu překvapivý text, popisující život jejího bratra. Život naplněný společenskými aktivitami, organizační činností a mnoha zájmy. Ale také životními a zdravotními problémy, se kterými se Jara musel každodenně potýkat. S problémy, které si 10. července 2018 vybraly daň nejvyšší, v tento den Jara zemřel.

Jaru jsem osobně neznal, nic jsem o něm nevěděl, ale přece tady bylo něco, co vzbudilo moji zvědavost, něco co tady po Jarovi i po jeho předčasné smrti zůstalo. Jsou to jeho webové stránky, které jsem znal již za jeho života, a které jsou stále aktivní, i když velká část obsahu již zmizela. Poslední datované záznamy jsou na nich z listopadu 2014. Dál už s psaním nepokračoval. Předpokládám, že už to svým poškozeným zrakem nezvládal.

Tak, tady je. Krásný článek jeho sestry, která si při jeho psaní zavzpomínala i poplakala, jak mně prozradila.

Můj skvělý brácha – Jara Čajka

Měl IQ 146, miloval logiku a matematiku, tak bych ráda jeho neuvěřitelně bohatý život připomněla v jeho oblíbených číslech.

Tak tedy: narodil se 25.5.52 a ohromně se mu líbilo, že se jeho datum dá číst i odzadu. Maminka většinu života pracovala jako vychovatelka v Místním domě dětí a mládeže nebo ve družině a tatínek byl strojvedoucí, což velmi ovlivnilo Jarův život. Každé prázdniny strávil na dvou nebo i třech táborech a přál si být strojvedoucím.  Bohužel se ale narodil s velice vážnou oční vadou, která se stále zhoršovala, a tak se jeho přání  nikdy nesplnilo. Přesto byla železnice jeho láskou a vlaky ho provázely celým životem.

I přes svůj handicap vystudoval 2 střední školy a 1 odborné učiliště. Vysokou školu mu nedoporučili lékaři. Už ve 20 letech se stal vedoucím prodejny, nejdřív v Milokošti, pak v Petrově.

Dalších 28 let působil na své milované železnici. Nejdřív jako prodavač v kantýně, později jako skladník. Tehdy se začal seznamovat s prvními počítači. Jeho matematický mozek, který hravě zpaměti násobil trojmístná čísla, chtěl něco víc. A tak se Veselské ČSD stalo prvním v republice, které zavedlo počítače do skladů a začalo používat čárové kódy. Několik posledních let pracoval u ČD jako metodik ekonomického útvaru. Od roku 2001 měl částečný invalidní důchod, od roku 2003 úplný a 30. května 2004 s železnicí skončil.

Jara byl velmi aktivní i mimo své zaměstnání. Nejdřív kolem sebe shromáždil desítky lidí v ekologickém hnutí Brontosaurus a stal se inspektorem životního prostředí. Pak ho přesvědčilo vedení svazáků v depu, že by měl jít mezi ně. Šel. A stal se předsedou. Na košty vína, výlety na Olcnavu a na úzkokolejnou železnici na Vychylovce určitě nikdo nezapomněl. A byl to on, kdo sehnal pro Veselí více než půl milionu korun na stavbu mládežnického klubu Komár. Možná si ještě někdo pamatuje na vystoupení Kamelotů, Hradišťanu, poslechové diskotéky nebo na Bolka Polívku v divadelním představení Don Kychot de la Anča.

Jarova milovaná lesní úvraťová železnice Vychylovka v CHKO Kysuce

A byl to také on, kdo vyrobil upoutávku na první ročník dnes už velmi slavné Filmové školy v Uherském Hradišti. Fotografování a filmování bylo jeho dalším velkým koníčkem. Absolvoval dvouletou Školu amatérského filmu. Psal scénáře, filmoval. A přestože toho musel brzy nechat, protože na stříhání těch malých okének už prostě neviděl, stihl získat cenu na soutěži amatérských filmařů.

Kurzem, který jeho život posunul zas o kus dál, byl kurz pro neziskové organizace, na kterém kromě dalšího certifikátu získal i nové přátele z Pardubic a Náchodu. Ti se vlastně stali jeho druhou rodinou. Díky těmto lidem se jeho životní cesta posunula novým směrem a to k lidem s nějakým zdravotním nebo sociálním znevýhodněním.

V roce 1990 vstoupil do obnovujících se odborů a postupně se stal předsedou odbočky, za rok členem rady a za pár let členem prezidia Unie železničních zaměstnanců. Když jednou dost drze zvedl na pražském sekretariátu telefonní sluchátko, zeptal se ho hlas: „Kdy pojede ten Vlak dobré vůle? Poslali jsme na něj peníze.“ Přestože neměl nejmenší tušení, odpověděl : „Nebojte se, vlak bude v říjnu.“ A byl. Za svůj život pak Jara vypravil celkem 25 speciálních vlaků. Všechny ty Vlaky dobré vůle, Vlaky plné úsměvů a NETvlaky byly pro postižené děti. Jara jim plnil jejich sny. Učil je v nich pracovat na počítačích, vozil je na Bambiriádu, filmový festival do Zlína, brněnské veletrhy nebo třeba jen tak do lesa k táboráku. Byly to i jeho sny.

Od pražského semináře se kromě vlaků pro postižené děti začal věnovat díky novým přátelům také něčemu úplně novému – stal se z něj radioamatér. I tady se kolem Jary vytvořila nová skvělá parta, která dokonce založila spolek a pořádala různá setkání. Těch na Blatnickém Antoníčku bylo celkem deset a sešlo se tam někdy i 150 lidí.

Dalším Jarovým koníčkem byl bowling, který brzy začal propagovat i mezi zrakově znevýhodněnými. Velmi dobře ho znají bowlingáři v celé republice. Pomohl vytvořit ligu zrakově postižených a v roce 2011 dokonce dokázal vybojovat spolu se svým parťákem zlatou medaili v kategorii dvojic na mistrovství republiky v Liberci.

Jara své zážitky z cest rád popsal, zde jeden z článků :

Je ještě mnoho věcí, které Jara dělal. Pořádal rekondiční pobyty, Kačení hody, psal do různých časopisů a novin a za své literární práce získal několik soutěžních ocenění. Zúčastnil se třeba jen tak pro zábavu soutěže ve střelbě pro nevidomé, užil si to, pobavil se a myslel, že tím to končí. Jenže skončil na čtvrtém místě a musel jet na mistrovstí republiky. Pracoval ve společnosti PRODEEP, která pomáhá zdravotně postiženým. Pomáhal s jejich webovými stránkami. Rád zpíval a tančil.  Učil se esperanto a angličtinu. Angažoval se v politice. O svém životě napsal dvě knihy. Všechno dělal naplno, protože ho strašně bavilo žít. Byl ale hlavně milujícím bráchou a strejdou. Byl inspirací, vzorem a oporou. Naučil nás nic nevzdávat a radovat se z maličkostí. Za to mu budu do smrti vděčná.

V posledních letech ale jeho oční vada přišla do závěrečné fáze a on potřeboval pomocníka. Tím se mu stal labrador Hope Zlatý déšť,neboli náš Hopík. Bylo to poprvé, kdy si přiznal, že nevidí. Hop ho provázel jeho životem plných 8 let. A tak je známe všichni.

Jara žil nádherný, bohatý život, který by vydal na deset běžných životů. Žil pro druhé a nic za to nežádal. Byl šťastný, když lidé kolem něj byli šťastní.

Myslím, že Jaru nejvíce vystihuje citát Georga Bernarda Showa: "Lidé, kteří se ve světě neztratí, jsou lidé, kteří zvednou hlavu a rozhlédnou se po tom, co chtějí. A když to nenajdou, vytvoří to."


Veselí nad Moravou, 9.února 2021

Autoři článku : Lenka Hanáková a Vilém Reichsfeld