V historii každého města, či vesnice jsou mimo jejich přirozeného běhu a událostí všedních a slavnostních, také stránky temnější. Tragédie lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nevěděli jak dál. Lidé, kteří neviděli východisko ze situace, ve které se ocitli, ztratili víru v budoucnost a tak v zoufalství vztáhli ruku na to poslední, co jim zbylo. Pamatuji dokonce na případ, kdy již starý učitelský pár ukončil své životy společně, v jednu chvíli. Ale také opak toho, tedy případy, kdy lidé z nejrůznějších důvodů vztáhli ruku na životy jiných. Těch prvních tragédií sám několik pamatuji, bylo jich jistě více, než těch druhých. A protože případy z „černé kroniky“ lidi odedávna zajímají, napadlo mně před pár lety zeptat se na to člověka, u kterého se kdysi tyto informace sbíhaly.  Pana Cyrila Loveckého (1924 – 2019), který byl v 70.letech   minulého století velitelem zdejšího oddělení Veřejné bezpečnosti a v roce 1979 odsud odcházel na penzi.

Nepravý kněz „Karoň“

Jindřich Karfík, ( pravé příjmení bylo pro účely vyprávění změněno), alias „Karoň“  27.5.1915 Veselí nad Moravou – 3.10.1980 Kyjov

Je jen málo starých občanů města Veselí nad Moravou, kteří ještě vědí, kdo to byl Karoň, pravým jménem Jindřich Karfík. Pokud se nacházel ve Veselí, bydlel většinou na známé adrese Benátky 1149, která teprve nedávno ztratila pejorativní nádech.  Jednou jsem s ním hovořil v noci až do ranních hodin, abych se přesvědčil, zda všechno, co o něm vypráví starší občané, je pravda. Zda umí vystupovat jako kněz, že dokonce sloužil mše, pochovával i zpovídal křesťany. Dopustil se také mnoha trestných činů, zaměřených hlavně proti majetku církve, a proti samotné církvi.

Vyprávěl mi, že pocházel z velmi chudobné rodiny a jako dítě byl adoptován majetnější selskou bezdětnou rodinou. Když se však po čase dosud bezdětným manželům narodilo vlastní dítě, malého Jindřicha dali do kláštera (jeho výklad nemusí být ve všem pravdivý). V tehdejší době bývalo zvykem, že kdo dával svého člena rodiny do kláštera, daroval Pánubohu a církvi svaté též nějaký majetek, většinou to byly peníze, nebo kus pole. Jelikož malý Jindřich nebyl vlastním synem, jeho noví rodiče nedali církvi nic, nebo jen málo.

To o něm věděli i tamní církevní hodnostáři, kteří se k němu jako k nechtěnému dítěti chovali. Stěžoval si, že často nenasycen dostával i bití a musel vykonávat neobvyklé nebo potupné práce, při čemž musel strpět mnohé ústrky. Vše snášel údajně trpělivě v naději, že vše se obrátí v dobré, až bude knězem. Když však jeho ponižování narůstalo, zběhl ze studií s pevným přesvědčením, že musí svým trýznitelům vše oplatit. Tak se stalo, že se začal dopouštět trestné činnosti tím, že se vydával za kněze, navštěvoval fary a kostely pod různými záminkami, podváděl a okrádal kněze a vybíral pokladničky s dary. Vzpomínal, že největší úspěch měl na Hostýnské pouti, když se tam konala sbírka na opravu schodiště, které je na Hostýně velké. Tam i tenkrát zpovídal a měl jen obavy aby se neprozradil, když se s ním jako s mladým knězem dal do hovoru nějaký církevní hodnostář. velká chyba byla v tom, že jeden fotograf navedl dvě mladé hezké krojované holky, aby mu dopřály jejich snímek s mladým knězem. Holky radostně uchopili pána kaplana pod paždí a fotoreportér fotil, jenomže snímek neměl jen pro sebe ale pro Moravské noviny, takže ještě než stačil v Bratislavě, utratit hostýnské dary, bylo z toho zase basa.

Karoň obyčejně již ve výkonu trestu kul plány o tom, co provede až zase bude na svobodě. například když se ve vězení stýkal s nějakými potrestanými knězi, často s nimi debatil, aby získal vědomosti o jejich rodinách. Když mu skončil trest, takové rodiny navštěvoval a vyřizoval jim pozdravy od jejich člena rodiny a vydával se za perzekvovaného a spolutrpitele. Rodinám vyprávěl jakého on má dobrého advokáta, který ho z vězení dostal za určitou sumu. Rodiny vždy Karoně dobře hostily a samozřejmě projevili zájem o toho dobrého advokáta, kterému po Karoňovi posílali zálohy na obhajobu. Takže si zase dobře žil než spadla klec. V jeho trestním rejstříku je poznačeno prokázaných asi 24 trestných činů.

Když byl zase jednou propuštěn po skončení trestu, dostavil se na Okresní odddělení VB v Hodoníně, kde požádal o občanský průkaz. Průkazy se však nevydávaly na počkání, ale bylo zvykem, že po vyřízení se posílaly k vydání nejbližšímu oddělení dle místa bydliště žadatele. Vystavený občanský průkaz tedy došel na OO-VB Veselí nad Moravou. Jen náhodou jsem do tohoto průkazu nahlédl a ejhle, v rubrice vzdělání měl uvedeno Vysoká škola teologická. Jak se mu podařilo tento údaj získat jsem nezjišťoval, jen jsem zavolal do Hodonína, aby ten trouba, který to napsal vystavil urychleně nový a správný průkaz, jestli se nechce dožít průšvihu. Špatný průkaz jsem vrátil. Když pak Karoň přišel pro nový OP, dlouho v něm listoval a kroutil hlavou, když tam to vzdělání neměl uvedeno. Vyjadřoval se, že už ví jak je na svobodě dobře a že se chce živit poctivou prací. Proč se ale zase chtěl vydávat za vystudovaného kněze?

Zdálo se, ze už to myslí pravdivě s tou jeho poctivostí? O svých šibalstvích jen vesele vyprávěl a pracoval jako topič ve dvou činžovních domech. Až po několika letech přišel na Obvodní oddělení VB Veselí nad Moravou jeden hodný pan farář z blízké fary a oznámil, že byl asi podveden. Uvěřil, že k němu na faru přišel velmi slušný a zbožný pán, který o sobě říkal, ze přijel z Vatikánu, kde žije jeho sestra, která byla jako dítě pokřtěna v místním kostele kde farář působí a biřmovaná že byla na Velehradě. Sestra prý jako památku na svůj křest a biřmování posílá každému z těchto kostelů po jednom kalichu, uměleckou práci z drahého kovu. Dále prý onen pán uvedl, že za dovoz každého kalichu sám zaplatil clo 1000 Kčs. Při rozhovoru položil i stvrzenku před sebe na stůl, ale pan farář ji při tak zajímavé debatě o Vatikánu nevzal ani do ruky. Host mimochodem řekl, že kalichy u sebe nemá, ale předá je hned zítra. Zbožný rozhovor trval dlouho, až najednou host pohlédl na hodinky a naznačil, že velmi spěchá a chystal se k odchodu. Pan farář však hostu nedal odejít, pokud částku za clo jednoho kalichu nezaplatí, nevadí, že zbožný host přinese kalich až zítra. Po odchodu "vzácného" hosta vzal farář do ruky stvrzenku a zjistil, že jde o úschovní lístek z železniční stanice Uh.-Hradiště. V uvedené úschovně byla k tomuto lístku krabička se dvěma prázdnými lahvemi od piva.

Pan farář velmi prosil, aby se už s podvodníkem nemusel setkat, tváří v tvář, že by to těžce nesl. Zařídil jsem proto předvedení Karoně a jeho výslech tak, aby podezřelého farář viděl i slyšel jeho řeč, aby mohl bezpečně uvést zda jde o pachatele. Když jsem však faráři položil tuto otázku, ten jen stále prohlašoval: "Nemohu to potvrdit". Bylo zřejmé, že kdyby řekl ano, musel by to potvrdit i u soudu, kde by se s Karoněm setkali a o záležitosti by se dozvěděly také věřící z jeho farnosti. Říci ne také nechtěl, protože nechtěl lhát. Na otázku proč to nemůže potvrdit, neodpovídal.

Karfíka jsem za rok potkal v kyjovské nemocnici, měl k nepoznání oteklou celou hlavu o krk. Sám se ke mně hlásil. Poděkoval, že se ho na nic neptám a prohlásil, že má krční nevyléčitelnou chorobu. Tentokrát mluvil pravdu.

O Karfíkovi věděli starší občané i to, že uměl působivě kázat a podrobně ovládal všechny kněžské úkony.. když zběhl od své profese a veselský děkan Jančík ještě nevěděl o jeho zběhnutí, dostavil se Karfík pod nějakou záminkou k němu. Tenkrát se spolu vsadili o nějakou peněžní částku, kdo z nich dokáže více zapůsobit svým kázáním na věřící v kostele. Kostelník dostal za úkol počítat kdo více věřících rozplakal. A Karoň to vyhrál.

Ve Veselí nad Moravou, 20.dubna 2021

Ze vzpomínek a zápisků pana Cyrila Loveckého a s jeho laskavým svolením upravil : Vilém Reichsfeld