Jsou většinou špinaví, opilí, smrdutí a zavšivení. Štítíme se jich, pohrdáme jimi, nezajímají nás. 

Žebráci v naší zemi na rozdíl od zemí „vyspělého“ Západu nejsou, lidé, kteří se z různých důvodů ocitli na ulici bohužel ano. Není jich sice tolik, jak to vidíme v záběrech z amerických velkoměst, přesto jsou naším svědomím, i ostudou. A neváhám zde konstatovat, že se objevili až po roce 1989. Předtím nebylo něco podobného možné.

Jak se ze spořádaného člověka stane člověk žijící na ulici? Není to žádný problém.

Stačí vyhazov ze zaměstnání, rozvod, kdy jeden „oškube“ druhého, často i za asistence soudů, nezvládnutelné dluhy, alkohol a třeba také osobní tragédie. Velice často i kombinace více popsaných událostí, kdy člověk ztratí naději i víru, a hledá poslední útěchu v alkoholu a spříznění s podobně postiženými.

Nezáleží příliš ani na společenském postavení, či vzdělání, na ulici jsou i původně úspěšní lidé s tituly.

K tomuto článku mě pohnul příběh Jana, který, zdá se v sobě našel sílu a odhodlání, aby svůj život změnil.

Jan pochází ze slušné rodiny, kterou držela pohromadě především obětavá maminka a měl pět sester. Hrubý, agresívní a neurvalý otec zemřel již před třiceti lety, starostlivá maminka teprve nedávno, stejně jako dvě její dcery.

Maminka, dobrá to žena se bohužel dožila toho, že její jediný syn Janíček, jak mu láskyplně říkala, skončil na ulici a neměla sílu na to, aby mu pomohla, byť chtěla. Jedna ze sester příliš toužila po majetku a postarala se, aby o něj bratr i další tři sestry ztratili zájem a nakonec i nárok. Stejně jí to nepomohlo, o vše přišla v exekuci a brzy na to, osamocena bídně zemřela.

Jan vyprávěl, jak otec děti strašně mlátil. Děvčata hlavně po hlavě a Jana jednou zkopal tak strašně, až se chudák pomočil a podělal. Bil i manželku, ale tak, aby to děti neviděly.

Jan žil na ulici mnoho let. Pravidelně zazvonil a přišel si pro svých třicet korun, se kterými ihned zmizel na Lapači. Jedno pivo mu stačilo zase na pár hodin, aby byl v opojení a nemusel se zabývat svými starostmi. Vídával jsem ho s dalšími stejně žijícími kamarády, v lepších dobách si přilepšovali sběrem železa a papíru. Časem však všichni jeho známí z „mokré čtvrti“ zemřeli a Jan se propadal stále hlouběji. Přespával, kde se dalo. V létě je to jednoduché, dá se spát kdekoliv a koupelnu měl na Viťáku. V zimě spal v boudách na veselských polích a lukách, v mrazu a nepohodě. V lepších dobách si opatřil čisté i slušné ošacení u Charity, později už mu to bylo fuk. Začal páchnout, chodil pomočený a byl agresívní. Nikdy však nic neukradl! Jednou v takovém stavu opět zazvonil u našich dveří a tehdy jsem mu poprvé jeho dávku odepřel.

Byl tehdy už pouhá lidská troska na samém dně, ztratil veškerou úctu k sobě samému a zcela rezignoval.

Brzy na to u Jana došlo k zásadnímu zvratu. Na podzim roku 2020 spadl tak nešťastně, že si těžce zhmoždil rameno a dostal se, ještě v podnapilém stavu (naměřili mu 3‰) do nemocnice. Dalo by se o tom asi těžko říct, že to bylo štěstí v neštěstí, ale ve svém důsledku to tak dopadlo.

Pro zvětšení 2x kliknout na obrázek​​

Požádal jsem Jana, aby zkusil napsat o svém životě i problémech. Když to po necelém týdnu přinesl, příjemně mě překvapil. Je to vyjádření inteligentního člověka s jasnou myslí a dobrou pamětí. Nějaká ta hrubka na tom vůbec nic nemění​​​​​​​. Na otázku, kterou mně Jan položil na konci dopisu jsem mu samozřejmě odpověděl, ale moje odpověď pro něj nebyla správná. Kněz totiž hovořil o rozvodu, ale já mám za to, že se v lidském životě  přihodí podstatně horší události. Nejbolestnější je z mého pohledu asi smrt vlastního dítěte. 

V Janově dosavadním neutěšeném životě to alespoň jak se zdá, představovalo zásadní obrat. Hlavně díky obětavým a citlivým sestrám a lékařům, kteří snad shledali, že si Jan jejich vlídnost a péči zaslouží. Snad poznali, že přestože žil na ulici jako toulavý pes, je to v jádru hodný a slušný člověk. V nemocnici a potom také v následné rehabilitační péči si pobyl celé tři měsíce a měl čas na přemýšlení. Byl odřezán od alkoholu a jeho zhoubného vlivu.

Od tehdejšího přijetí do špitálu se Jan alkoholu nedotkl a začal s novým životem. Žije sice ještě v azylovém domě, ale zdá se, že se během pár měsíců odstěhuje ke své ovdovělé sestře, které pomáhá a ona mu v jeho situaci všemožně vychází vstříc.

Jan mě docela zaskočil a snad i dojal, když si koncem léta koupil na poslední chvíli pobyt v Chorvatsku. Byl to jeho sen, podívat se k moři. Větší část peněz si našetřil, zbytek mu přispěla sestra. Když se u nás po dovolené objevil, řekl, že to byl jeho nejkrásnější zážitek a udělá všechno pro to, aby za rok zase mohl někam jet. Vytáhl z kapsy malou lahvičku rakije, kterou mu dal jeho domácí a věnoval mně ji.

Jan byl ženatý, ale v devadesátých letech se jejich manželství rozpadlo. Nestojí o kontakt s bývalou manželkou, pro kterou ani dnes nemá dobrého slova. Nechala se s nim "rozvést" i církevně (prohlášení neplatnosti manželství církevním soudem) a jako argument údajně použila tvrzení, že je Jan homosexuál. Má s ní syna, který vystudoval průmyslovou školu a žije v Praze. Jan se pokusí s ním navázat kontakt.

Otázka, která napadne ve výše zmíněných souvislostech každého, tedy ta, jak dlouho to Janovi vydrží, mně vlastně dochází až teď. Pesimisticky sýčkovat je úplně zbytečné. Věřit je potřeba. A držet palce!

Veselí nad Moravou, 12.října 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld s přispěním Jana, který je na dobré cestě