Veselský rodák Hugo Ornstein byl jedním z posledních lidí, kteří byli pochováni na zdejším židovském hřbitově. Válka a s ní spojené události pak brzy poté ukončily dějiny zdejší židovské komunity, kterou již připomíná právě jen ten hřbitov. Prach jsi a v prach se obrátíš…

Parte z vídeňských novin s překladem textu

Začátkem března jsem dostal mail v angličtině, který napsala paní Susanne Bauda. Sháněla se po místě, kde je pohřben již zmíněný Hugo Ornstein. Měl jsem za to, že zde hledá hrob příbuzného, jako většina lidí, kteří se na podobné věci dotazují. Mail poslala z lázní v Ostrožské Nové Vsi, kde byla i s rodiči na týdenním léčebném pobytu. Mimochodem, při našem pozdějším střetnutí pěli všichni chválu na českou kuchyni a také zákusky. A to jsou z Vídně zvyklí na hodně vysokou úroveň gastronomie i cukrářství. To jsem se ale dozvěděl teprve až jsme se potkali.

Vzhledem k tomu, že paní Susanne měla v mailové adrese koncovku .at, odepsal jsem jí německy a dál už jsme se domlouvali bez problému.

V pondělí 4.března jsme se i s Laďou Grošem potkali se Susanne a jejími rodiči před polednem na hřbitově, kde jsme se teprve dozvěděli pravý důvod její návštěvy. Paní Susanne je historička a hrob Hugo Ornsteina hledá z úplně jiných, než příbuzenských důvodů. 

Náhrobek Huga Ornsteina zaujme každého na první pohled. Nejen svou majestátností ale i tím, co je na něm o mrtvém napsáno a co zavání starými dobrými časy, dálkami a exotikou.

Paní Susanne Bauda si přečetla 22.června 2018 v rakouském deníku Die Presse článek paní Ute Woltron pod názvem Eine fruchtbare Romanze (Plodná romance).

Článek zařazený v listu do sekce Architektura a design polemicky pojednává o osudu majetku Republiky Rakousko, bývalém sídle konzulátu v Rio de Janiero. Hlavní roli zde hraje právě zdejší významný rodák Hugo Ornstein, který dům zřejmě někdy kolem roku 1910 postavil. Jeho bratr, neméně významná osobnost Dr.Jakob Ornstein o něm ve svých pamětech píše kolem roku 1930 následující :

„Můj mladší bratr Hugo Ornstein založil asi před 40lety firmu Ornstein and Co.v Rio de Janieru a Terstu. Jeho pílí, velkým obchodním talentem a korektností se mu podařilo jeho firmu pozvednout k největší, kávu exportující firmě Brazílie. Za války se zachoval vzorně vlastenecky, obzvláště mnoha peněžními dary pro oběti války. 

Byl také první, kdo vsadil Angličany ve vůči Entente přátelské Brazílii na "černou listinu". Angličany, kteří chtěli rakouského patriota a významného konkurenta jedním úderem zničit.

Přes všechna nepřátelství - každý z jeho kroků, stejně jako všeobecně vynikající postavení Rakušana bylo anglickými špiony sledováno, přes všechny tyto těžkosti se mu podařilo firmu stále rozšiřovat a přivést k jejímu nynějšímu postavení.

Po válce, často za významného vlastního přispění pořádal sbírky s významnými výsledky, jichž bylo využito ve prospěch našich trpících. Měl starost, aby byl podíl přidělen i náboženské obci.

Po ukončení války byl můj bratr, který během války zapůjčil rakouskému zastupitelství a konzulovi významné částky jmenován, ačkoliv byl československý státní příslušník, generálním konzulem Rakouské republiky. Učinil tak proto, že tento úřad byl odtržen od spojení s vlastí, zbaven všech základních prostředků. Tyto částky, jsou v důsledku rozpadu Rakouska zřejmě pro vždy ztraceny. Jako konzul působil a zasloužil se činností pro jednotlivé občany, různé korporace a také umělce.

Zajišťoval přístup do Ria jedoucím obchodním korporacím, filharmonikům atd,  seznamoval je se zemí i lidmi, organizoval pro ně přijetí. Jeho každoroční dlouhá přítomnost ve Vídni je silně využívána obzvláště domácími úřady, které se zaobírají cestováním. Absolvuje mnoho porad, zasedání komisí a podobně. Také spolkový prezident jej zve každoročně k informativnímu rozhovoru.“ 

Myslím, že je to více než dostatečná výpověď o kvalitách a zásluhách této všestranné osobnosti, veselského občana, který na své město, ani jeho občany nikdy nezapomněl. A to ani dobročinností, když po své smrti zanechal chudým spoluobčanům formou nadace 1 000 anglických liber šterlinků (asi 122 tisíc Kč), což byl tehdy úctyhodný obnos.

Ale vraťme se zpět k článku v Die Presse. Autorka popisuje mimo jiné také historické souvislosti vztahující se ke stavbě domu - pozdějšího konzulátu Hugo Ornsteinem. Cituji překladem z jejího článku :

„Když architekt Julio de Abreu mladší navrhoval domeček pro v roce 1865 v dnešním Česku narozeného, do Brazílie vycestovaného exportéra kávy Hugo Ornsteina, byla Avenida Atlantica jenom ulička a vlny Atlantiku pěnily a nevázaně se valily na pláž. Dnes proslulé panoráma nebylo přítomno ani v náznaku. Pouze historizující palácová architektura tehdy právě dokončeného hotelu Copacabana Palace naznačovala možnou oslňující budoucnost tohoto bohem políbeného pásu pláže mezi mořem a žulovými skalami“

Ano, chápete to správně. Ten „domeček“ nechal Hugo Ornstein postavit u silnice, která lemuje širokým obloukem pláž všech pláží, slavnou Copacabanu. A spolu s ještě jedním podobným případem na opačném konci pláže už  zůstaly v 21.století tyto dvě nemovitosti jako poslední dvě možnosti, kde na Avenida Atlantica, tedy třídě přiléhající pláži Copacabana(hotely již plně zastavěné), bylo možné ještě postavit další výnosný hotel.

Ve druhé půli článku autorka v superlativech rozebírá novou architekturu hotelů včetně jejich zařízení a výbavy (ten druhý hotel navrhla proslulá architektka Zaha Hadid ještě předtím, než v roce 2016 zemřela).            

Rio de Janeiro, 3804 Avenida Atlantica, Copacabana

Paní Susanne Bauda považovala za nutné se k článku v Die Presse vyjádřit. Podstatou jejího příspěvku je kritika prodeje bývalého generálního konzulátu Rakouské republiky, jehož prodej (za 15,3 milionů Euro) nazývá „rozfrcáním“ rodinného stříbra Rakouska a napsala k tomu v rubrice „Dopisy čtenářů“ mimo jiné také následující :

„Případ domu starorakouského občana Hugo Ornsteina nebude jediný tohoto druhu. Jsme zaměstnáni tolika jinými věcmi (EU atd.), že pro kulturu naší země - zde se to týká architektonického klenotu ve vzdálené zemi nezbývá čas a už vůbec ne peníze. Rakousko může být lecčíms, kulturní zemí již ale určitě více není.“

To jsou dost rozhořčená slova pronesená příslušnicí národa, který může být na svoji kulturu a historii jistě právem hrdý.

Při našem setkání na hřbitově jsem si „dovolil“ k paní Susanne a jejím rodičům mezi řečí také poznámku o mém kritickém pohledu na dnešní Rakousko. Že již bohužel není zemí s takovou atmosférou, duchem a pohodou, kterou jsme tam poznali ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Odpovědí bylo povzdechnutí a přitakání.

Až do návštěvy paní Susanne Bauda stále chybělo něco, co by alespoň v hrubých rysech  doplnilo pestrou mozaiku života Hugo Ornsteina a to zejména ve spojení s městem Rio de Janiero, kde dlouhou dobu žil a pracoval. Chyběla také fotografie Hugo Ornsteina, moderního a velkorysého člověka, který svým významem a činy významně převýšil zdejší provinciálnost. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že k vyplnění této mezery dojde právě v takových souvislostech, o kterých se zde píše.

Názor a dojem ze všeho si udělá každý sám. Já se dost přikláním k názoru Susanne Bauda, která se díky článku v Die Presse nakonec objevila v našem městě. Myslím, že jako profesionální historička k jeho historii ještě neřekla poslední slovo.

Její názor na věc snad není žádným staromilstvím, či přehnanou nostalgií. Svět a jeho rozvoj kráčí nebývale rychle dopředu, měl by to přece být důvod k optimismu. Přesto, zejména kvůli tomu, co nám mizí před očima občas míváme pocity hořkosti. Ať už se jedná o stavby, nebo třeba o navždy mizející zvířata a rostliny. Podobně, jako v popsaném případě. V zájmu zisku a "pokroku" se definitivně uzavřel kruh plodného života i zanechaného odkazu veselského rodáka Huga Ornsteina.   

Ve Veselí nad Moravou, 12.března 2019

Autor článku : Vilém Reichsfeld