„Tož demokracii už máme, teď by to chtělo nějaké ty demokraty“, říkal Masaryk. Současný stav věcí potvrzuje jeho moudrá slova.

Výročí listopadového převratu v roce 1989 vzpomene mnoho z nás již poněkolikáté se smíšenými pocity, někteří možná nevzpomenou vůbec.

Každý z nás pro to má své důvody, které se v různé míře dají shrnout do jedné věty : jsme zklamáni z toho, co se za těch pětatřicet let událo a kam jsme se dostali ! Euforie a optimismus už dávno vyprchaly, naděje snad ještě žije.

Pro mnoho z nás ji představují změny, které se pomalu probouzí v zemích Evropy, naděje v to, že se přestane lhát, nebo se alespoň nebude lhát tolik, že skončí progresivistické experimenty a Evropa i s námi neskončí díky zeleným šílencům v hospodářském propadlišti.

Naděje v to, že se podaří zlomit neblahý vývoj posledních desetiletí v Evropě, který se nám tolik nelíbí, vývoj, který se zpronevěřil všemu, v co jsme v prvních porevolučních letech bláhově věřili a doufali, totiž, že zvítězí ono havlovské a dnes už díky politikům bohužel profláknuté „Pravda a láska zvítězí“. Jednoduše řečeno, věřili jsme, že zvítězí demokracie bez jakýchkoliv přívlastků a kudrlinek, kterými ji zdobí její novodobí vykladači a propagátoři.

Mnoho z nás s napětím očekávalo volby v USA. Doufali jsme. A mnohým z nás se toto přání splnilo. O parník je vyhrál Donald Trump a mnoho lidí k němu vzhlíží proto, že snad pootočí chod věcí jiným směrem.

Mnoho českých i evropských politiků je touto volbou zaskočeno a zklamáno, protože cítí totéž co my, pouze s pro ně opačným významem.

Dovolím si zde uvést výňatek z článku, který svým obsahem výstižně dokumentuje stav věcí, který u nás a potažmo v celé liberální Evropě panuje:

„Otázka na volby v USA a na Trumpa padly při Pavlově debatě se studenty Střední odborné školy Znojmo. K volbám v USA odpověděl, že ukázaly, jak může být zranitelná demokracie i v zemích, kde je dlouho zavedena. Na druhou stranu poznamenal, že si americký lid zvolil Trumpa svobodně a nelze s tím nic udělat.“

Kdo o tomto výroku našeho prezidenta Petra Pavla trochu popřemýšlí, musí jej z něj mrazit. Pana prezidenta jsem si moc nevážil, přesto jsem jej považoval za svého prezidenta. Tímto výrokem u mě skončil.

Člověk, který byl v době sametové revoluce v nomenklaturní komunistické funkci, za kterou se právě v tuto dobu naší vládou (ať už zaslouženě, či ne) snižují důchody jeho souputníkům, bývalým komunistickým funkcionářům, nám pan prezident právě autenticky a tak trochu po soudružsku vysvětlil, jak byla ve svobodných volbách americkým lidem zraněna demokracie. Tedy spíše Pavlova představa o demokracii.

On, komunistický kádr převrátil kabát, pak se demokracii za těch pětatřicet let poctivě naučil a Američané mu teď udělají tohle!

Už jsem měl tento článek prakticky dopsaný, když na mě na „Seznamu“ vyskočil tento výstižný a pravdivý článek. Stojí za přečtení.

Spousta lidí už má plné zuby škatulkování, kádrování a urážení ze strany těch „správných“ demokratů, plné zuby všech progresivistických a vymyšlených agend, které upřednostňují nejrůznější „menšiny“, má plné zuby zrůdných a vyfabulovaných problémů, jako třeba toho o globálním oteplování, či spasení Evropy pomocí masové migrace ze zemí, jejichž kultura je s naší neslučitelná. A nakonec i hlásání nenávisti vůči Rusku, ke které nás vychovávají naši politici.

Každý, kdo se nezaujatě podívá na to, co se děje na Ukrajině dnes již musí přinejmenším tušit, jaký nakonec bude výsledek této války a nic na tom nezmění ani fanatická podpora války politiky některých států EU, či přímo Bruselu. 

S politováním musím konstatovat, že naše vláda svou politikou a fanatickou podporou ukrajinského režimu pouze přilévá olej do ohně přesto, že pokračování války už přináší pouze nesmyslné zabíjení na obou stranách konfliktu, který vyprovokoval svým nezodpovědným chováním Západ v očekávání, že mu další expanze NATO projde.

Neprošla, a důsledkem této zbytečné války je zničená a rozvrácená Ukrajina a obrovský úbytek životní úrovně Evropanů. 

Ve zmíněných souvislostech je pro mě dnešní oslava 35. výročí sametové revoluce, pouhým připomenutím toho, o co jsme v roce 1989 tolik stáli, co se však bohužel nenaplnilo.    

Veselí nad Moravou, 16.listopadu 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld