Nejdřív jsem si říkal, že už se Janovou životní poutí dál nebudu zabývat, ale došlo mně, že když už to bude opravdu poslední díl, stojí přece jen za to jej napsat a s Janovou smrtí uzavřít i popis jeho smutné životní anabáze.

Znali jsme se od malička, jeho rodina bydlela naproti v ulici Vláky.

Bývali jsme prostě všichni „Lapačáci“, kluci a holky, kteří bydleli v okolí zmíněné hospody a scházeli se ke svým hrám na „Orlovně“. Bez jakékoliv diskriminace, rozděleni zájmově pouze podle věku, zato však všichni s hrdostí, že se tak můžeme označovat.

Mnoho posledních let jsem si Jana pamatoval pouze jako opilce, který pravidelně zvonil u našich dveří a ve více, či méně podroušeném stavu a tomu odpovídajícímu vzezření pokládal stejnou otázku :“Ahoj, nemáš tam stovku?“

Pokud vypadal alespoň trochu slušně, sice ne se stovkou, ale s pár desetikorunami odcházel, aby je vzápětí na Lapači „zkapalnil“.

To ještě žila jeho starostlivá, postavou drobná a ustaraná maminka, která mu říkala „náš Janíček“ a nikdy o něm nepromluvila špatně. Měla krušný život s rabijátským manželem, který nikdy neměl daleko k ráně. Své trpké zkušenosti s ním udělal i jeho jediný syn Jan a pět dcer.

​​​​​​​Sebevědomí a víra v budoucnost mu nechyběly, když několikrát prohlásil, že je jeden ze sta, kteří se dokázali zbavit své závislosti na alkoholu.

Poměrně dlouho se mu to dařilo. Začal pracovat v trvalém pracovním poměru, dokázal si za několik měsíců naspořit pár desítek tisíc korun, díky pomoci známých se částečně oddlužil v první vlně „Milostivého léta“ a dvakrát si splnil svůj životní sen, podívat se k moři do Chorvatska. Tam se seznámil s polskou rodinou, kterou pak na jejich pozvání navštívil v Krakově.

Občas se zastavil, aby podal zprávu, jak se mu daří, či se poradil o možnostech řešení některých svých starostí.

Po prvním návratu k alkoholu po necelých dvou letech abstinence se propadl během pár dnů zase až na pomyslné dno.

Ze dne na den nepřišel do zaměstnání, odkud jej po pár dnech propustili pro neomluvenou absenci.

Žil na ulici, přespával kde se dalo a po pár dnech odpuzoval svým vzezřením i zápachem, který se kolem něj šířil.

Po několika týdnech úpadku se znovu objevil střízlivý, vymydlený a slušně oblečený. Našel kamaráda, který jej podržel a začal s ním znovu pracovat na stavbě.

Příležitostně se zastavil, aby poreferoval o svém bytí. Jistota z něj už cítit nebyla. Dávat takovým lidem rady je naprosto zbytečné, protože démona se kterým bojují je těžké porazit a mohou to svou vůlí udělat pouze oni sami. Podvědomě jsem mu přestal věřit a bral jeho vyslechnutí při jeho občasném krátkém zastavení už jen jako projev základní lidské slušnosti.  

V dubnu letošního roku opět zazvonil u našich dveří, ještě ne zcela zanedbaný a opilý se svou žoviální otázkou „Ahoj, nemáš tam stovku?“ Bylo to naposled co jsem mu ji dal.

Za pád dní zvonil opět, tentokrát ve stavu totálního úpadku a to už jsem mu nedal nic.

Druhý den ráno zvonila sousedka přes ulici, která si při procházce se psem všimnula, že v naší předzahrádce pod křovím někdo spí na velkém kartonu. Byl to Jan. Nechal jsem jej dospat do oběda, pak jej vykázal a částečně promočený karton odvezl na sběrný dvůr. Za dva dny se situace opakovala a Jana jsem znovu vykázal.

Už se nikdy neobjevil a za pár dnů, 20.dubna 2024 byl nalezen mrtev, údajně v okolí supermarketu v Chaloupkách.

Tak ať je Janovi země lehká!

Veselí nad Moravou, 28.května 2024

Autor článku : Vilém Reichsfeld