Tábor ve Veselí nad Moravou v letech 1900 – 1945

Podle vzpomínek pamětníků se cikánský tábor ve Veselí nad Moravou nacházel na Předměstí na Vlákách, tedy v místě, kde žili někteří Cikáni až do devadesátých let minulého století, i když již ve zcela odlišných životních podmínkách, než žili Cikáni na přelomu století 19. a 20. Termín "Předměstí" však přesně neoznačuje místo usazení, neboť první Cikáni byli usazeni v těsné blízkosti tohoto Předměstí, nikoli přímo v něm. Město bylo totiž rozděleno na dvě části - na bohatší, územně však méně rozlehlé Město a na chudobnější, ale rozsáhlejší Předměstí. Předměstí bylo od sousedních vesnic Zarazic a Milokoště odděleno mýty, přičemž na silnici směrem k Milokošti se mýto nacházelo u zájezdního hostince Lapač, který byl také poslední budovou Předměstí. Pak již jen pokračovala silnice, po jejíž obou stranách se nacházela rozsáhlá luční plocha. Ta se po levé straně svažovala k močálům, u nichž se Cikáni usadili. Cikánský tábor se skládal zpočátku z jednoduchých obydlí, což byly vlastně jen vykopané jámy obestavěné trsy trávy a pokryté plachtou. Tato obydlí měla spíše funkci nocleháren. Zbytek dne trávili Cikáni venku, před stanem.  Později začali stavět hliněné, nebo i zděné domky s doškovou střechou. Uvnitř domku bylo buďto ohniště nebo jakási primitivní kamna. Spali na zemi nebo na jednoduchých postelích, zhotovených z dřevěných desek.

Poloha cikánského tábora, či osady na dvou leteckých snímcích. Černobílý vlevo je pořízený zřejmě v 80. letech 20.století, ještě před rozsáhlou zástavbou rodinnými domy. Jsou na něm doplněny budoucí názvy ulic a popisná čísla nové zástavby. Na barevném snímku vpravo je stejná lokalita v dnešní podobě. 

Vlevo a uprostřed fotografie z cikánského tábora na Vlákách, zřejmě ještě v letech před první světovou válkou, či krátce po ní. Na fotografii vpravo je pohled na tentýž tábor ve 30.letech 20.století z dnešní třídy Masarykovy před zahájením zástavby lemující ulici. Jedná se o totožná obydlí, která byla později kvůli zástavbě podél silnice stržena (umístění na leteckých snímcích vyznačeno modře). Nové domy pro cikánskou populaci pak byly postaveny asi o 60 metrů dále od silnice (umístění vyznačeno červeně).                        

                                                  Pohled na nové domy v osadě směrem od ulice Vláky.      

Oblečení cikánských žen tvořily obvykle dlouhé široké sukně, které nosily v několika vrstvách na sobě. Dále pak to byly šátky s dlouhými cípy přes ramena. Ušní boltce, které vyčnívaly, byly zdobeny kruhovitými kovovými náušnicemi. V létě chodily většinou bosé v zimě si pak nohy omotávaly do hadrů. Muži chodili většinou v roztrhaných šatech, rovněž bosí a v zimě v hadrech na nohou, vždy však v klobouku. Také cikánské děti byly, velmi zanedbané polonahé, špinavé a hladové. Často chodily po bohatých domech a žebraly. Veselští Cikáni byli většinou kováři. Na ohništích kovali různé předměty, mnozí z nich uměli zhotovit rošty do kamen a nůžky na braní dřevěného uhlí do tehdejších žehliček. Všichni obyvatelé veselského cikánského tábora se jmenovali Danielové a Holomci. Tedy jména, která se objevují v prvních záznamech s tím rozdílem, že se zde již nevyskytuje jméno Malík /toto jméno se nevyskytovalo ani ve sčítáních lidu roku 1890/. Pouze příjmení Holomek a Daniel se vyskytovala v cikánském táboře i v roce 1943, tedy v době persekuce Cikánů do koncentračního tábora. Škála křestních jmen byla u veselských Holomků a Danielů pestrá. Např. v roce 1924 zde bylo 7 Marií, 3 Anny, 4 Františky, 2 Martinové, 2 Jiří a Josefové, 2 Václavové, 2 Victorie a Magdaleny a dále se zde objevovala po jednom jména jako Božena, Štěpán, Barbora, Žofie, Rozálie apod. Stejná příjmení a někdy se opakující jména v cikánských rodinách byla jednou z hlavních příčin vzniku přezdívek. Např. Jiří Holomek /nar. 1859/ měl přezdívku "Valenta", Jan Holomek /nar. 1871/ měl přezdívku "Polda", další Jan Holomek /nar. 1899/ "Žanek". Přezdívky vycházely také mnohdy ze zvláštností vnějšího zjevu, vlastností, forem obživy apod. Např. Tomáš Holomek /nar. 1858/ měl přezdívku "Soplivý" a typická pro něho byla taká kolébavá chůze. Marie Holomkova /nar. 1836/ měla přezdívku "Slepá Tereza" /pro defekt oka/. V úředních záznamech jsou také zachyceny některé následky chorob či možných úrazů, např. trachom u Viktorie Holomkové, u Jana Holomka je jako zvláštní znamení uvedeno "na levém oku bělmo" a "na obličeji známky od neštovic" u Marie Holomkové.

V důsledku diskriminovaného postavení v minulosti byla poměrně nízká i vzdělanostní úroveň veselských Cikánů. Negramotnost u starších Cikánů byla v tomto období větší než u mladších věkových skupin. Např. v roce 1910 ještě žádný z dospělých neuměl číst ani psát, ale u 13 obyvatel /z celkového počtu 36/ mladších věkových skupin je označena znalost čtení a psaní.

Většinu rodin v meziválečném období představovaly rodiny úplné. Byla to např. rodina Václava /nar. 1860/ a Františky /nar. 1867/ Danielových, dále pak rodina Jiřího /nar. 1859/ a Viktorie /nar. 1863/ Holomkových, nebo rodina Jana /nar. 1871/ a Magdaleny /nar. 1877/ Holomkových. Vedle těchto rodin se však ještě stále objevovaly rodiny kusé. Ať to již byly rodiny, kde žena ovdověla a zůstala pouze s dětmi /např. Anna Danielová, nar. 16. 4. 1837 s dětmi Jiřím, Boženou a Viktorií, nebo Marie Holomková s dětmi Zuzanou, Janem, Maglalenou, Antonií, Annou a Františkem, kde se dítě narodilo svobodné matce. Např. Zuzaně Holomkové se 23. 2. 1921 narodila dcera Rozálie, otec však není udán. U Zuzaniny dcery Rozálie stojí za povšimnutí místo narození, které je poprvé u veselských Cikánů uvedeno jako porodnice Brno, na tehdejší dobu místo porodu tedy neobvyklé. Obdobně je tomu u svobodné matky Magdaleny Holomkové, u které je v rubrice případná jiná důležitá sdělení uvedeno "prostitutka". Magdaleně se 20.5.1921 narodila dcera Marie, rovněž v porodnici, tentokrát však v Olomouci. U Marie je v rubrice zvl. znamení uvedeno; otec František Kavický ze Zarazic. Formy obživy cikánských rodin ve Veselí nad Moravou lze v tomto meziválečném období jen stěží odhadovat. V roce 1924 je uváděno zaměstnání u většiny cikánských mužů jako kovářství či dělník. Pouze Martin Holomek /nar. 1904/ je čeledínem. Podle vzpomínek pamětníků se však Cikáni jen velmi těžko zařazovali do normálního pracovního procesu. Častěji se živili příležitostnou prací, krádeží a žebrotou. I když se jim občas podařilo dostat za práci nějaké peníze, vhodně s nimi neuměli hospodařit. Na to je možno usuzovat i ze záznamu, který kromě toho, že Václav Daniel /1860/ byl kovář, též uvádí, že byl notorický alkoholik. U žen je často uváděno, že jsou zaměstnány jako dělnice. Ženy však většinou pro velký počet dětí nepracovaly a zejména u žen, které byly živitelkami kusých rodin lze předpokládat, že prováděly i nelegální formy obživy. Příkladem toho je například Barbora Holomková. Její syn Štěpán uvádí, že byla kuchařkou, v úředních záznamech je však uvedeno, že byla zaměstnána jako dělnice, dále však je poznamenáno, že byla příležitostnou zlodějkou. Z 23 žen, žijících v roce 1924 v cikánské osadě, je uvedeno, že jsou prostitutkami. Prostituce tedy byla další možnou obživou cikánských žen.

Osudy veselských Cikánů za okupace a 2..světové války

Proces třídní a sociální integrace, byť pomalý a nevýrazný s náznaky společenské integrace, které se začaly projevovat v posledním století, byly prudce přerušeny nástupem fašismu. V Čechách a na Moravě byli Cikáni fyzicky likvidováni. Na území tzv. Slovenského štátu nebyli sice Cikáni likvidováni masově, ale řada persekučních opatření je vehnala do úplné izolace a nesnesitelných životních podmínek. Šest let fašistické vlády stačilo zpřetrhat i ta slabá pouta společenských kontaktů mezi Cikány a ostatní veřejností. Mnoho cikánských osad, vzdálených 2 - 3 km od obce pochází právě z válečné doby. Cikánská populace byla ekonomicky, zdravotně i psychicky zdecimovaná. Již v počátcích okupace, 30. 11. 1939 vydalo protektorátní ministerstvo zákaz kočování a potom svým podřízeným orgánům nařídilo, aby se s veškerou energií postaraly o bezpodmínečné zajištění usídlovací akce Cikánů a podávaly o jejím průběhu pravidelné zprávy. Každý, kdo by zákaz kočování porušoval, měl být zařazen do kárného pracovního tábora, který byl v Hodoníně u Kunštátu a Letech u Písku.

dosud žili na svobodě a kteří měli být hromadně zavlečeni do cikánského tábora v Osvětimi. Hrůznost a nelidskost s jakou se tam zavlečení lidé setkávali popisuje ve svých vzpomínkách pan Štěpán Holomek.

Toto nařízení krutě dolehlo i na veselské Cikány. V roce 1943 jich žilo ve Veselí nad Moravou 29 a byli členy pěti rodin. Z toho dvě rodiny byly Danielovy, tři Holomkovy. Všichni tito Cikáni byli hromadně transportováni 3. března 1943 do cikánského tábora v Osvětimi. V cikánském táboře po této deportaci nezůstal žádný Cikán. Nacistická okupace a útrapy nuceného soustřeďování v cikánském táboře v Osvětimi se tedy staly pro veselské Cikány skutečně osudnými. Z 29 se jich do osvobozeného Veselí nad Moravou vrátili pouze tři. Z žen to byla Drahomíra Holomková /narozená 7.1.1921/, z mužů pak její manžel Štěpán /narozený 25.11.1920/ a František Holomek /narozený 2.10.1918/. Zbývajících 26 cikánských mužů, žen a dětí zaplatilo v Osvětimi svými životy.

Pokračování : Historie Cikánů ve Veselí nad Moravou 3

Ve Veselí nad Moravou, 4.června 2019