Na podzim roku 1945 se Dana Ingrová přihlásila na brněnskou Masarykovu univerzitu studovat tělesnou výchovu. Bylo to k nemilému překvapení, či zármutku a zklamání rodičů. Několik dalších let hrála házenou za Slováckou Slávii. Její hráčky se vypracovaly mezi nejlepší družstva u nás.

V červnu 1946 při letním třeboňském kurzu brněnských vysokoškolaček, které studovaly tělocvik, přesunuli Danu do skupiny atletek. Dana byla při svém hodu oštěpem hodně nervózní. Bála se, že oštěp poletí kdovíkam, že jej třeba hodí jen kousek před sebe. Mrštila proto oštěpem vší silou a představovala si při tom, že vysílá na branku házenkářský míč. Oštěp dopadl k všeobecnému překvapení a zděšení mnohem dál, než se dalo očekávat. Daně nesympatické sportovní nářadí doplachtilo do neuvěřitelné vzdálenosti 34 metrů. Házenkářka z Uherského Hradiště hodila na třeboňském kurzu oštěpem, který v ruce držela poprvé v životě jen o dva a půl metru méně, než byl tehdejší československý rekord 36,57 metru. Ten patřil už od roku 1932 Anně Holíkové.

Zatím co se těšila na prázdniny, které chtěla trávit doma a ve Vacenovicích, ji její známí a přátelé, ale rovněž brněnští atletičtí znalci a funkcionáři přihlásili na pražské mistrovství republiky v lehké atletice. Šampionát se konal na atletickém stadionu na Strahově. Dana poprvé v životě v dresu VŠ Brno, přišla, viděla a zvítězila. Na šampionátu hodila ještě o víc než jeden a půl metru dál než v Třeboni. Přesně to bylo 35,64 m. Bez tréninku dosáhla při druhém a vlastně prvním opravdovém závodě své oštěpařské kariéry prvního titulu mistryně republiky. V dalších letech jich k tomu přidala ještě dalších šestnáct a to zdaleka nebylo všechno

Svatba se konala 24. října 1948 v Uherském Hradišti, za pět měsíců poté, co se snoubenci seznámili a měsíc po jejich společných dvacátých šestých narozeninách.

Danini rodiče nebyli zprvu tím, že si jejich dcera bere tak úspěšného sportovce, právě nadšeni. Emil byl populární nejen doma v Československu, ale po celém světě. I když je nikdy sport příliš nezajímal, Zátopkovo jméno a jeho stále větší úspěchy k nim samozřejmě nemohly neproniknout. Jeho věhlas ostatně hranice sportu dávno překonal. Zejména otec nejdříve nepovažoval Danino nadcházející soužití s tak slavnou osobnosti pro soukromý život za kdovíjaké terno. Byl přesvědčen, že takovým lidem stoupne jejich popularita do hlavy a že jsou v manželském svazku nespolehliví, nestálí, přelétaví. A že by jednou mohla být Dana nešťastná. Brzy však Emila poznali blíž a přišli mu na chuť. Svatba byla velká a důstojná, jak se na takovou událost na Slovácku sluší. Podobná, na jaké si Dana pamatovala ze svého dětství z Vacenovic. Obřad proběhl v kostele, hostina, která se odehrávala v kasárnách, trvala až do rána. V těch kasárnách, ze kterých plukovníka Antonína Ingra a celou jeho rodinu vyhnali nacisté a do kterých se Danin otec jako velitel po válce ještě na nějaký čas vrátil.

Svatba manželů Zátopkových - záběr z filmu Zátopek

Vzpomínka na slavnou svatbu Dany a Emila Zátopkových, jak mi ji vyprávěl můj strýc Svatopluk Rolenc.

„Rád bych se vrátil do doby, kdy jsem sloužil ve vojenské posádce v Uherském Hradišti. Zde jsem se v roce 1948 seznámil s Emilem Zátopkem a jeho pozdější manželkou Danou Ingrovou. A jak k tomu došlo?

Emil Zátopek nastoupil k nám do posádky, jestli se nemýlím v roce 1948. Já jsem dělal pomocného vedoucího důstojnické jídelny. V té době se už vědělo, že bude svatba Emila s Danou Ingrovou. Naše důstojnická jídelna byla pověřena připravit svatební hostinu. Dva dny před konáním svatby přiběhl Emil s tím, že má možnost sehnat srnce pro zpestření svatebního menu. Moc jsme tomu nevěřili, ale řekli jsme si, proč ne?! A skutečně. Druhý den v podvečer k nám do kuchyně přiběhl se srncem. On neustále běhal, neudělal krok jinak. 

Tak se stalo, že byl svatební stůl skutečně obohacen specialitou – pečenými bažanty na špeku s tymiánem, a srnčí svíčkovou. Za odměnu, že jsme se zhostili úkolu připravit hostinu, jsme se mohli my dva, Zdeněk Navrátil a já (kuchař i číšník v jedné osobě) zúčastnit svatebního veselí, které trvalo celou noc. Rád na tuto událost vzpomínám, že jsem osobně poznal naše nejúspěšnější sportovní manžele.

Ještě dlužím vysvětlení, jak jsem se do hradišťské posádky dostal? Měl jsem vždy ke sportu nadání, tak se promítal celým mým životem.

Když mně bylo patnáct let, začal jsem docházet na Orlovnu ve Veselí nad Moravou, kde se hrával skutečný fotbal. Ne ten, který jsme hrávali „na plácku“ s kamarády v ulici. A protože mně to docela šlo, stal jsem se hráčem -dorostencem SK Veselí. Pokud si pamatuji, tak naše sestava byla následující: Karlík (Šeďa), Zajíček František, Sedláček Jaroslav, Holek Milan, Lípa Josef, Duďák Josef (Pepin), Michálek Jaroslav, Kozumplík Jaroslav (Jaráček), Růžička Eda, Smištík Bohumil (Bocin) a já.

Když jsem dovršil věk 18 let, přešel jsem do prvního mužstva. Tam jsem odehrál desítky zápasů. V roce 1947 jsem nastoupil prezenční službu do Uherského Hradiště. Zásluhu na tom měl štábní rotmistr Jan Řičica (rodák z Veselí nad Moravou, dlouholetý hráč kopané a vedoucí oddílu kopané ve vojenské posádce v Uherském Hradišti). Se mnou tam nastoupil také můj spoluhráč z Veselí Ludvík Šišpera. A tak po celé dva roky, jsme přes týden hrávali za vojenskou jedenáctku v Uherském Hradišti a v neděli jsme se vraceli domů a hráli za Veselí. Po návratu z vojny jsem dál hrával za SK Veselí. Ale došlo první vážné zranění, za rok na to další a já jsem končil svou aktivní činnost. Stal jsem se funkcionářem oddílu kopané. V letech 1958 až 1976 jsem vykonával funkci předsedy a vedoucího prvního mužstva. To byla také nejslavnější léta veselské kopané. S výstavbou nového hutního závodu JTT Veselí přešel oddíl kopané pod tento podnik. Každý rok postupovali a z druhé třídy jsme to dotáhli až do divize.“

Pokračování 3.díl

​​​​​​​Ve Veselí nad Moravou, 21.září 2021

Autoři článku : Alena Bartošíková z podstatné části, a Vilém Reichsfeld úvod, doplňky a fotografie