V Tokiu skončily snad nejpodivnější olympijské hry celé historie, soutěže se poprvé konaly bez diváků. Hry byly z loňska přesunuty o rok, ale i tak nad nimi visel velký otazník. Vinen je virus, kterého se lidstvo ani po půldruhém roce nemůže zbavit a nikdo dnes neví, jak to bude dál.

Dávní předchůdci her dnešních, Olympijské hry v Helsinkách, se konaly v roce 1952 a měly svým způsobem podobný osud. Byly totiž také přeloženy, a to o celých 12 let. 

Přípravy na ně byly v roce 1939 již v plném proudu, vyšly oficiální propagační plakáty, známky a pohlednice, výpravy již měly své odznaky. 1.září 1939 napadlo Německo Polsko a začala 2.světová válka. Svět tak měl po dlouhá léta jiné starosti.

Naprosto fenomenálními hrdiny odložených Olympijských her V Helsinkách v roce 1952 se stali Emil Zátopek a jeho žena Dana. 

V červenci měl premiéru film Zátopek. Příznačné ve výše zmíněném kontextu je, že i jeho premiéra byla kvůli covidu o rok odložena.

Ale nic nám neuteče, o to více se můžeme na film o skvělém, možná nejlepším běžci všech dob těšit. Jeho neuvěřitelný výkon se třemi zlatými medailemi za nejdelší disciplíny už nikdo nezopakoval a možná ani nikdy nezopakuje.

Věnujme se dnes však spíše jeho ženě Daně, která v Helsinkách doplnila tři Emilovy zlaté svou, za vítězství v hodu oštěpem. Věnujme se jí proto, že pochází z našeho kraje, Moravského Slovácka.

Rodným městem Dany Ingrové, jak se jmenovala Dana Zátopková jako neprovdaná nebylo Uherské Hradiště, jak se někdy mylně uvádí. Přesto k němu měla hodně blízko, jelikož oba rodiče pocházeli z Vacenovic u Kyjova, od Uherského Hradiště vzdálených něco přes 30 km. Tedy ze Slovácka. A právě sem jezdila malá Dana se svými bratry každý rok na letní prázdniny a staly se pro ni místem, které pro ni v dětství a mládí hodně znamenalo, do kterého se ráda vracela a které ji ovlivnilo na celý život.

Daniným domovem se pro další léta stalo působiště jejího otce Antonína v Uherském Hradišti. Ingrovi bydleli hned vedle nově zbudovaných kasáren, ve kterých její otec vládl rukou přísnou, ale spravedlivou. Stály tu dva obytné patrové domy, v nichž bydlely rodiny důstojníků, kteří v kasárnách pracovali. Nutno dodat, že Antonín Ingr to v československé armádě dotáhl na plukovníka, kdežto jeho synovec, se kterým Danu spojovali a který byl jejím kmotrem, Sergěj Ingr, byl pozdějším generálem a také ministrem národní obrany v nově vytvořené exilové vládě v Londýně. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo jméno Ingr za komunistů na indexu, takže se novináři na Daniny rodiče raději neptali.

Vnímavá dívka si krajinu Slovácka zamilovala, inspiroval ji i častý pobyt ve Vacenovicích. Oblíbila si vyprávění zdejších lidí, naslouchala jejich poutavým vzpomínkám a zážitkům, někteří měli opravdový vypravěčský dar. A tento dar dokázala přetvořit ve svůj vlastní, nenapodobitelný způsob vyprávění i v písemném projevu. Obdivovala slovácké lidové písně, které s nadšením poslouchala při nejrůznějších slavnostních příležitostech, jako byly svatby, křtiny, hody, vinobraní, svátky či narozeniny příbuzných a známých. Mnohé z nich se naučila, každou z nich si zapsala, některé pro ni zapisoval tatínek, který je uměl krásně zazpívat. Nutno říct, že lidové písně ji provázely po celý život.

Po absolvování pěti tříd základní školy začala docházet na uherskohradišťské gymnázium. Ve svých prvních vzpomínkách na první gymnaziální týdny, si zapsala: „Nad vchodem byl citát Komenského: „Uč se synu moudrým býti!“ Měla jsem z něho pocit, že do budovy gymnázia vlastně nepatřím, když tam nebylo uvedeno také ,dcero´!“

V té době ji zajímalo nejen studium, ale chodila tancovat a zpívat do uherskohradišťského slováckého kroužku. Mohla v něm uplatnit všechno, čemu se naučila hlavně ve Vacenovicích. Měla velmi ráda tělocvik, zejména hodiny, kterým jejich učitel říkal sportovní hry. Po čase začala pravidelně docházet do budovy Sokola.

V červnu 1939 již nebydleli v jednom z domů vedle zánovních uherskohradišťských kasáren, ale v jiném bytě. Zde byl zatčen její otec. Spolu s dalšími padesáti významnými představiteli města, v čele se starostou, byl vzat jako rukojmí. Po dvou měsících se až na Danina otce vrátili všichni domů. Ten byl vězněn v Brně na Špilberku, v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.

Po nějakém čase se rodina dověděla, že ho gestapo nechalo uvěznit ze dvou důvodů. Prvním z nich byl plukovníkův nepřátelský postoj k Říši, druhým jeho příbuzenský vztah s generálem Sergějem Ingrem. Ten odešel 20. října 1939 na výzvu Edvarda Beneše přes Polsko do exilu. Za další rok se stal ministrem národní obrany v nově vytvořené exilové vládě v Londýně.

Domů se její otec vrátil po dvou letech, změněný k nepoznání. Smutný, zádumčivý a vyhaslý. Nesměl být zaměstnaný a každý týden se musel hlásit na gestapu.

Na začátku léta 1941 Dana ukončila svá studia na gymnáziu maturitou. Stihla to na úplně poslední možnou chvíli. Od následujícího roku se na uherskohradišťském gymnáziu neučilo. Němci školu zavřeli.

Hlavní budova gymnázia v Uherském Hradišti, které Dana Ingrová navštěvovala těsně před II. světovou válkou

Po maturitě odjela do Ostravy, kam ji rodiče poslali k známému, zubnímu lékaři MUDr. Veselému, s nímž se přátelili během svého pobytu ve Fryštáku ve dvacátých letech. MUDr. Veselý ji zaměstnal jako instrumentářku.

Po ročním pobytu v Ostravě se vrátila domů na Slovácko, ne však do Uherského Hradiště protože Ingrovi zde nesměli bydlet ani v druhém bytě. Žili v Buchlovicích, obci vzdálené od Hradiště asi 12 km. Přes všechny starosti, které rodinu sužovaly a které nesla z velké části na svých bedrech, se rozhodla, že se bude zase víc věnovat sportu. Válečným útrapám ještě nebyl konec. Díky sportu mohla občas zapomenout na neradostnou přítomnost, která se tolik lišila od života ve svobodné republice.

Začala hrát českou házenou, která byla v kraji nesmírně populární, za nově vytvořené uherskohradišťské družstvo SK Slovácká Slávia. A stala se dokonce jeho kapitánkou. Dvakrát týdně dojížděla na kole z Buchlovic do Uherského Hradiště na trénink. Hrála v útoku, neustále se zlepšovala a s ní celý tým. Fanoušci si jej bez Dany Ingrové brzy neuměli představit. V roce 1949 se pak i se svou kapitánkou Danou, nyní již Zátopkovou, staly hráčky SK Slovácká Slavia mistryněmi republiky.

A když jí bezprostředně hrozilo, že bude jako příslušnice ročníku 1922 totálně nasazená do Reichu, dokázali napnout všechny síly a opatřit jí práci na uherskohradišťském nádraží u vozové služby. Pracovala tu ráda. Poznala zde mnoho milých, příjemných a statečných lidí. Řada z nich se zapojila do protinacistického odboje.

V lednu 1945 si pro jejího otce opět přišlo, stejně jako na počátku okupace, gestapo. Rodina se s ním shledala po dalších hrůzách, které na sklonku války prožil. Přežil jen s velkým štěstím, až řadu dní po osvobození, když se mu podařilo dostat se do Buchlovic po strastiplné cestě.

Pokračování 2.díl

​​​​​​​

Ve Veselí nad Moravou, 14.září 2021

Autoři článku : Alena Bartošíková z podstatné části, a Vilém Reichsfeld úvod, doplňky a fotografie