Co bylo a už není, a jak se časy mění  1

Dostal jsem před pár týdny e-mail tohoto znění :

„ … velmi mě zaujaly Vaše články o urbanismu města Veselí v druhé polovině 20. století. Pracuji pro projekt Sochy a města, v rámci kterého se snažíme vyhledávat (archivně i v terénu) umělecká díla z tohoto období. Hodně jich je zničeno, mozaiky mizí pod novými fasádami, je nejvyšší čas, pokud jejich osudy chceme zachytit. Ponechme stranou uměleckou hodnotu děl, chtěli bychom vytvořit co nejširší databázi výtvarné produkce pro veřejný prostor za komunismu.

Z Vašeho textu jsem se dozvěděla, že před kinem Morava stával velký pomník Vítězného února. Chtěla jsem se s Vámi domluvit, zda byste mi dovolil uveřejnit fotografie z článku: „Sedm veselských divů, které zavál čas 2"  na webových stránkách www.sochyamesta.cz .

Musím přiznat, že mně to přišlo velice vhod, protože se už delší dobu zaobírám myšlenkou napsat článek, který by se zabýval podobnou problematikou. Ovšem ne pouze co se týká soch, výtvarného a užitého umění, ale také mnoha jiných záležitostí, které kdysi patřily k životu občanů naší země a dají se zahrnout pod název tohoto článku. Je to téma s velice širokým záběrem a dotýká se celé řady zásadních i podružných změn, které přinesl vývoj od roku 1989. Bohužel, ne vždy chvályhodných a pozitivních.

Prozatím ale zůstanu u toho, oč mě požádala paní v mailu, protože i to má docela velkou vypovídací schopnost a překvapivé konotace. 

Abych pravdu řekl, byl jsem překvapen, když jsem od pisatelky dostal „evidenční karty“ všech těch zdejších uměleckých atributů, protože jsem o nich buďto nevěděl, nebo mně nebylo známo, že jsou za takové považované.

Jedná se o ty sochy před kinem, tedy Památník Vítězného února, sgrafita, která kdysi zdobila kulturní dům, plastiku ženy s kočárkem, kašnu v areálu ZŠ Hutník, dvě kovové plastiky na místech, o kterých tady ještě bude řeč a hliníkovou plastiku ve výpočetním středisku, kterou se mně nepodařilo dohledat, ani se k ní dopídit.

První na řadě je tedy ten Památník Vítězného února u kina. Nemá velký smysl zde opakovat to, co už bylo poměrně obsáhle uvedeno ve zmíněném článku. Snad jen to, že přestože (a platí to o všech popisovaných dílech) je u všech nouze získat jejich vyobrazení, nakonec se přece jen podařilo až na jeden obrázky dohledat, nebo dokonce ještě pořídit.

Jednoznačně to bylo umělecké dílo poplatné své době. Patřilo však městu, které jej „zdědilo“ po Místním národním výboru a je smutné, že jednotlivé postavy a části byly rozprášeny mimo naše město. Inteligentní způsob, jakým se s ním dalo naložit, bylo nalezení místa, kde mohl spočívat v původní podobě s patřičným popisem důvodů jeho vzniku, demontáže i jeho umělecké hodnoty. Lapidárium se říká takovým místům. Mohly stát třeba poblíž unikátní sbírky bojových raket z dob socialismu, kterou vlastní jeden zdejší občan. Exponátu, který si nechalo naše město jak se říká "utéct". 

Dalším artefaktem na jedné z těch registračních karet byla plastika Žena s kočárkem.

Mnozí si jistě toto dílo autorů Jiřího Vlacha a Adolfa Šroma pamatují, když ještě stálo v travnaté ploše v sousedství parkoviště před obchody Famila a Jednota na Hutníku. To dílo asi nemá nějakou hlubokou uměleckou myšlenku, ale určitě se jedná o velice hezky provedenou sochu, která osvěží veřejný prostor. Nechápu, proč skončila v areálu služeb města. Mohla přece být začleněna do veřejného prostoru, třeba na náměstí Míru. Rozhodně by tam hezky zasazená do travnaté plochy nadělala větší parádu, než ty již proslulé a zcela zbytečné nerezové židle a stolky

Myslím, že by tam nikomu nevadila a nikoho neurazila. Je v dobrém stavu, navíc s krásnou měděnkovou patinou.

Velice jsem se divil, když jsem si ty došlé karty s pojmenováním uměleckých předmětů prošel. Hlavně proto, že dodnes kdesi existují záznamy o tom, co se v tom socialismu kde objednávalo, kdo a kdy to vymyslel, vyrobil a dodal a taky kolik to stálo. Tomu se říká pořádek a systém.

U betonové kašny s reliéfem  „Vysoká u pramene“ jsou v kartě uvedeni autoři Jahoda, Foltýn a Flašar (první dva již zemřeli), na provedení díla bylo tehdy schváleno 40 tisíc korun. ​​​​​​​

Jak je vidno z obou obrázků pocházejících z pohlednice, kašna stála mezi pavilony ZŠ Hutník a podle mého názoru velice vkusně doplňovala areál školy. Je v ní vidět syrovost a strohost brutalismu, ale i ten měl své dobové opodstatnění. Už si přesně nevybavím, v jakém technickém stavu se kašna nacházela. Za těch 50 let, po které tam stála jistě utrpěla nějaký šrám, získala patinu a obrostl ji mech, či lišejník. Byla zbourána v roce 2017, aby ji hrdě a důstojně nahradila perfektní zámková dlažba, velký výdobytek třicetiletého budování kapitalistické a demokratické společnosti. Kašnu jistě bylo možné zachránit, ale asi by se pro to musela najít vůle a pochopení. Zvítězilo, jako v poslední době již tolikrát, barbarské a bezohledné řešení. Na brutalismus se musí brutálně, chce se mně v těch souvislostech říct. Vzhledem k tomu, že škola je majetkem města, stalo se tak jistě se souhlasem radnice. 

Pokračování : Co bylo a už není, a jak se časy mění 2


Veselí nad Moravou, 29.června 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld