Každý, kdo žil v době socialistického zřízení a alespoň trochu vnímal tehdejší politiku, která byla samozřejmě plně v režii jeho vedoucí síly, tedy KSČ, si také jistě vzpomene, že se v médiích při nejrůznějších příležitostech dával najevo dosažený pokrok a životní úroveň lidu. Často ve srovnání s masarykovskou první republikou, jindy s kapitalistickými státy (když tam třeba právě byly sociální a hospodářské problémy). Jistě znáte to proslulé "nastavování zrcadla" problémům a morálce Západu z filmu Vesničko má středisková. Režim pod vedením strany potřeboval vyzdvihnout svoji roli při zlepšování života lidí a samozřejmě při tom také trochu poškodit dobrou pověst a jméno T.G.Masaryka, jež se režimu natruc udržovala. A samozřejmě také západního kapitalismu. Všichni jsme si přitom na jednu stranu o té hloupé ideologii mysleli své. Nikdo z nás ale asi nemohl na druhou stranu popřít skutečnost, že všeobecná životní úroveň pro všechny občany byla podstatně vyšší, než ta za dob první republiky. Zmizely nezaměstnanost, hlad a chudoba, každý se dříve, či později dopracoval ke slušnému bydlení, každý si mohl dovolit alespoň tuzemskou dovolenou, třeba organizovanou odbory, tedy ROH.                    KSČ kritizovala samozřejmě rovněž represívní úlohu prvorepublikové i současné kapitalistické policie, která rozháněla „oprávněné“ protesty a stávky. A samozřejmě v první řadě buržousty, kteří vykořisťovali prostý lid.

Režim si zřejmě nebyl jistý, zda se lidem po těch kapitalistických vymoženostech přece jenom trochu „nestýská“ a tak na tom nepřetržitě ideologicky pracoval.

Uplynulo již více než třicet let od nadějné a celým světem obdivované sametové revoluce. Na to můžeme být opravdu hrdí (ať už to tehdy bylo jak chtělo, ať už se o to postaral kdokoliv), stejně jako na kultivované a pokojné rozdělení státu o tři roky později. Těžko toho najdete v historii a ve světě obdobu. Takové ty pozdější řeči, co se tehdy mělo udělat jinak, můžeme klidně zapomenout, udělali jsme to skvěle. Uplynulo již třicet let od převratu, po kterém následovalo deset sice trochu divokých, ale nádherně svobodných let, o kterých Američané, kteří tehdy naši zemi navštívili říkali : „nehledejte Ameriku za oceánem, máte ji tady“. Pak se ale bohužel pomalu všechno nějak začínalo měnit. Přišlo 11.září 2001, vstoupili jsme do NATO a do EU. Nebudu dlouze hodnotit situaci, do které všechno dospělo, ale rozhodně se o ní nedá říct, že je utěšená. To vidí každý na tom, co se děje v zemi, o které tady již byla řeč, v USA. Ta země neomezených možností, maják demokratického Západu, současně konzervativní, ale i v dobrém slova smyslu progresívní, ta už je bohužel pouhou vzpomínkou, nevratnou minulostí. Naši osvícení moralisté, kteří ji před pár lety viděli jako ideál stability a demokracie a naši zemi dávali za špatný příklad rozdělení společnosti díky volbě jim nevonícím politikům do čela státu teprve nyní v USA vidí, co to rozdělení společnosti opravdu znamená. 

Vytýkám těm, kteří nás tak rádi v médiích poučují o tom, co je demokracie, a považují se za jediné způsobilé k takovému výkladu, že se v podstatě chovají ve vztahu toho, co je dnes, k tomu, co bylo a skončilo před třiceti lety stejně, jako tehdejší komunističtí mocipáni vůči tomu, co bylo za již zmíněné první republiky a co se dělo na západ od našich hranic. Už zase "nastavujeme zrcadlo". Tentokrát naopak Východu, Rusku a Číně. Už se zase určitá skupina politiků bojí, že odtud nám hrozí nebezpečí ideologické diverze. Mám tím na mysli obavy a zneklidnění celého takzvaného demokratického bloku, tedy ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP09, ale i ČŠSD a Piráty z toho, že naše demokracie je příliš slabá a mohla by podlehnout svodům Východu, ale také zidealizovaným reminiscencím o životě za socialismu. Je to strach těch, kteří ani po třiceti letech neskončili s kádrováním, srovnáváním, zatrhováním a hledáním pouze toho špatného na bývalém socialistickém zřízení a lidech, kteří neudělali nic jiného, než že se tehdy přizpůsobili. Rádi, méně rádi, či neradi. A tak se jim vrací paranoia, která trápila i komunistické papaláše. Nic nepochopili! Hlavně ne to, jak funguje svoboda a co je demokracie, kterou by rádi utvářeli po svém.

Jejich nesmiřitelnost dokazuje pouze slabost, vyprázdněnost a bezprogramovost všech, kteří to praktikují, těch, kteří pouze kalí vodu, těch kteří zneužívají i současné zdravotní krize pouze ve svůj prospěch a k politikaření.

K napsání tohoto článku mě vyprovokoval článek novinářky Lídy Rakušanové: „Byla jsem ve správný čas na správném místě“

Paní Rakušanová má samozřejmě na svůj názor plné právo a vůbec s ním nechci polemizovat. Článek ale obsahuje mimo jiné také dva její citáty, které, každý jinak zapadají do klišé, se kterým nás oblažuje náš demokratický blok. Zde první z těch citátů, který mě docela vyvedl z míry:

​​​​​​​„Bylo až neuvěřitelné, co socialistické seriály považovaly za běžné. Na manželce leželo úplně všechno: od zaměstnání přes starost o domácnost a děti, jejich výchovu až po péči o manžela“

Na jednu stranu musím s paní Rakušanovou do jisté míry souhlasit. Ano, takhle to bylo. Ale ve smyslu její naprosto scestné domněnky, že dnes je tomu jinak musím konstatovat, že se to bohužel od té doby vůbec nezměnilo ani v dnešním, jí požehnaném kapitalismu. Takhle to bohužel je i nadále, pokud nemá žena chápajícího manžela, kterého ale mohla mít i tehdejší žena. Ten citát je tedy pouhý zpolitizovaný blábol, protože to vůbec není o režimu. I dnes je to stejné, možná i horší. Vezmeme-li příklad normální rodiny, tedy že oba manželé pracují, tak ta zátěž stejně leží na ženě. Možná by si paní Rakušanová mohla ráčit povšimnout, jak jsou ty pracující ženy z kapitalistických supermarketů a továren, které má na mysli v práci honorovány a v jakých podmínkách pracují. To jsou ty slavné obchodní řetězce, montovny a výrobny pro zahraniční koncerny, ve kterých kvůli ceně práce v této zemi až na naprosté výjimky dřou ve skladech, u regálů a na pásové výrobě ženy. V podmínkách, kdy je problém si odskočit na malou, kdy už není ani ta sranda jako bývala v tom socialistickém kolektivu a to vše za mzdu pouze minimální, nebo o něco málo vyšší. A u těch pásů a pokladen nestojí pouze nekvalifikované ženy bez vzdělání, ale i ty se vzděláním, kterým se nepodařilo sehnat tomu odpovídající pozici. Opět, na rozdíl od toho prokletého socialismu, kdy byla práce na pásu honorována v úkole slušně, nikdo se rozhodně nestrhal dřinou a všichni požívali alespoň malých sociálních výhod. Zeptejte se těch děvčat a žen, kterým nic jiného nezbývá, které tam pracují a před šestou ráno už musí být na pracovišti. A zeptejte se jich, co je potom čeká doma, když přijde manžel rovněž z podobně bídně placené práce a děti ze školy, kde vidí, že jejich spolužáci mají značkové oblečení, mobil s nakousnutým jablkem a věci, které oni si nemohou dovolit.

A ten druhý citát, se kterým ovšem souhlasím zcela a bez výhrad, zní takto :

„Vím, že vyřadit mě z vysílání by pro StB tak složité nebylo. Stačilo naznačit, že je v ohrožení naše dcera. V tu chvíli bych novinařinu ve Svobodce zabalila.“

Ano, tak jednoduché to bylo. Koho chtěli, toho dostali. Těší mě, že to říká zrovna paní redaktorka Rádia svobodná Evropa. Ani s STBákama se totiž naše milá „demokratická“ opozice totiž za těch 30 let nevyrovnala, přestože jí musí být jasné, jak to tehdy chodilo. A vše je u ní ještě o to horší, že některým svým oblíbencům členství v KSČ a podpis spolupráce s STB, nebo jinou tajnou službou, třeba vojenskou velkoryse promíjí, dokonce by zamhouřila oči i při kandidatuře na prezidenta (ano myslím Petra Pavla, ale také pány Teličku, Štětinu, některé populární, adorované herce a jiné), ale Andreji Babišovi, který to možná jako předepsanou formalitu podepsat musel (ale možná to také nepodepsal?) jako každý pouze proto, aby mohl vyjet za zahraničním obchodem do ciziny, tomu se to nedaruje. To je prostě Bureš! Proto mě těší ten citát paní Rakušanové a popřemýšlet by o něm mohli všichni ti hrdinové, kteří jenom blbě kecají a kritizují.

A když už paní Rakušanová zmínila českou kinematografii a film, neodpustím si, teď po vánocích vyslovit můj názor v této věci.

Dal jsem si tu kratičkou několikaminutovou práci a spočítal, kolik českých pohádkových a k vánocům patřících filmů dávala veřejnoprávní ČT 1 od soboty 19.prosince do čtvrtka 31.prosince.

Vysílala celkem 109 filmů. Z toho 59 jich bylo natočeno před rokem 1989 a 50 po roce 1989.

Bez skvělých pohádkových filmů z dob toho proklínaného socialismu by prostě ani dnešní vánoce nebyly vánocemi. Oba díly úžasně natočeného Švejka, Císařova pekaře a naopak, Princezen pyšných, šíleně pyšných, i se zlatou hvězdou na čele, Byl jednou jeden král, Čertova švagra i nevěsty, Prince a večernice, Prince Bajaji, Tří veteránů, Tří oříšků pro Popelku a dalších a nakonec i toho sovětského legendárního Mrazíka. O plejádě skvělých herců, kteří v těch našich filmech hráli nemluvě. Dá se o takové kvalitě mluvit dnes? Možná, možná tak trochu ještě u pohádek Jiřího Stracha a Zdeňka Trošky. Bohužel, srovnání úrovně naší současné populární a rockové hudby s dobou před rokem 1989 vyzní velmi podobně. 

Ne, to není vynášení socialistické filmové tvorby do nezasloužených výšin. To je pouhá zpráva, konstatování o kvalitě, filmovém umění a také o Pánech hercích a Paních herečkách, kterým na jejich umění neubralo vůbec nic ani to, že někteří dobrovolně, protože tomu věřili, jiní kvůli tlaku, který neustáli, byli členy KSČ. Ale zůstali až na naprosté výjimky dobrými a slušnými lidmi, které národ miloval. Na rozdíl od těch, kteří o tom všem ví houby, nezažili to, nechápou to, ale umí pouze pěkně po liberálnědemokraticku vyčítat a nenávidět. Ještě třicet let po revoluci!

Dovolím si při této příležitosti vzpomenout režijního génia pana Františka Filipa, který před pár týdny zemřel. Obohatil, zejména v té „kruté“ době socialismu naši filmovou a televizní tvorbu o množství filmových klenotů, filmových zážitků trvalé hodnoty, které dodnes těší vděčné diváky. Samozřejmě, opět i díky již zmíněným skvělým hercům a herečkám. Možná, že i v jeho případě se najdou hlupáci, kteří budou zkoumat, zda byl ideologicky spolehlivý.  

Z mé strany však tomu navzdory : Čest jeho nádhernému filmovému dílu a památce dobrému člověku.

Kdo má zájem podívat se alespoň na závěr filmu Nezralé maliny, nádherné dílo scénáristy Jiřího Hubače, režiséra Františka Filipa a Mistrů herců Ladislava Peška a Miloše Nebala, zde je odkaz (musí se zkopírovat) :  

https://www.youtube.com/watch?v=puPqOnqjCZM&t=4800s

Veselí nad Moravou, 2.února 2021

Autor článku : Vilém Reichsfeld