Tak zní část pointy tohoto sarkastického vtipu : „ Víš, jak se zachovat v případě, že ve tvé blízkosti vybuchne atomová bomba? Zapomeń na to, co tě učili dříve v civilní obraně, tedy že se máš okamžitě položit na zem hlavou směrem od výbuchu, obličejem dolů a rukama si chránit hlavu!  Doba se změnila, a toto zastaralé doporučení již neplatí. Naopak, vztyč  se hrdě a dívej se přímo do epicentra jaderného výbuchu. V životě už nic tak úžasného neuvidíš“.

Skoro bych řekl, že tento černý humor vznikl na základě úvahy o tom, jak jsme dnes všichni připraveni na katastrofy. Počínaje přírodními, přes živelné, způsobené lidmi, až po ty válečné. Nejsme totiž připraveni vůbec na nic. Žijeme již dlouho v klidném, a měli jsme za to, že i zabezpečeném koutě světa, v dostatku a někdy i přebytku všeho, co je nutné ke spokojenému životu. Ztratili jsme představu o tom, co všechno se může stát, jak hrozné věci někde ve skrytu číhají  a my o nich nemáme představu, ale ani schopnosti jim účinně čelit, nebo je alespoň zmírnit. Přítomnost je toho názorným příkladem. Na základě toho, co je všeobecně známo o zbraních hromadného ničení všeho druhu, které zatím leží v chráněných skladech i toho, o čem nemáme ani ponětí, a o čem rozhoduje příroda a vesmír v době, kterou nemáme šanci ovlivnit, jsme pouhým peříčkem, bez šance proti vichru. Vzdali jsme to již dávno v domnění, že se nám nic nemůže stát.

Kdo z těch, kteří se narodili, řekněme po roce 1980 ještě ví, co byla civilní obrana ? Snad ještě ti kluci, kteří zažili vojnu po sametové revoluci. Jak vypadá a funguje plynová maska (ta bývala v mošně přes rameno z pevného zeleného sukna a vojáci si je před odchodem do civilu „privatizovali“, aby se z nich následně v civilu stalo kultovní „žebradlo“), jak se používá takzvaný „atombordel“, neboli  protichemický oblek, nebo pláštěnka. A také, jak se po použití odmořuje.

Smáli se tomu a srandu si z toho dělali snad všichni vojáci, a připomínali si to, jak se na vojně blbnulo ještě chvíli po jejím absolvování, než vše upadlo v zapomnění, jako naprosto zbytečné a nepotřebné relikty doby dávno minulé.

Když jsme v roce 2007 rekonstruovali krov střechy a pokládali novou krytinu, rozhodl jsem se, že na půdě už se nebude nic skladovat. Jedna malá vlečka na ty krámy stačila. V jednom koutě půdy stála opřena bytelná a kvalitně řemeslně zhotovená dřevěná nosítka. Stejné měla i armáda. Skončily tehdy mezi ostatním harampádím na vlečce a trochu mě to dnes i mrzí. Ve skříni v naší šatně pak byla ještě zdravotní brašna první pomoci a také bílá smaltovaná cedulka s červeným křížem a nápisem Zdravotník ČSČK. Ta ovšem měla být z dobrého důvodu umístěna na fasádě, poblíž čísla popisného. Moje maminka i její sestra byly zdravotnice a také členky tehdejší organizace Československého červeného kříže. Byly pravidelně školeny pro součinnost s celým zdravotním systémem a civilní obrany. V návaznosti na tehdejší zdravotnictví a další důležité organizace byl tehdy vybudován skvělý systém, který byl určen právě pro situace podobného charakteru, v jaké se nacházíme dnes, tedy pro doby, kdy je celý stát a jeho občané v ohrožení. A jsem toho názoru, že pokud by celý tento promyšleně budovaný systém nebyl v době po roce 1989 defakto prohlášen za relikt socialismu, jako zastaralý a nepotřebný, pokud by nebyl hloupě zrušen spolu s dalšími jeho složkami, mohl sloužit a pomoci i v dnešní těžké době. Pochybuji totiž, že by v důsledku jeho centrálně plánovaného řízení došlo k tomu, že budou tak zásadně chybět základní prostředky pro prevenci boje proti infekci, tedy dezinfekce, roušky, masky a další prostředky. A není země na celém širém světě, kde by dnes nechyběly. Ve skladech armád leží nepotřebné zbraně za biliony dolarů, ale jejich majitelům v krizi chybí hadříky na ústa za pár šestek.

Ve všech podnicích socialistického Československa byly sklady civilní obrany vybavené tím nejzákladnějším materiálem pro základní pomoc a potřebu při katastrofách a postiženích. Součástí tehdejšího informačního systému byla poměrně kvalitní slaboproudá síť rozhlasu po drátě a veřejného, či místního rozhlasu ovládané z jednoduché centrály na radnici. Velké reproduktory na střechách zajišťovaly kvalitní zvukový přednes. Po roce 1989 však již tato zařízení nebyla  jako "zastaralá a nepotřebná", ale také v souvislosti s rozmachem internetu a mobilních sítí udržována a byla zrušena. Na rozdíl od dnešního nekvalitního a poruchového systému místního rozhlasu, na který je mnoho stížností (mluvím-li o našem městě), by stará síť bez problému fungovala jako jediné informační médium i v případě delšího výpadku elektřiny (dnes docela reálný scénář, říká se, že je to jen otázka času), protože měla minimální nároky na energii o nízkém napětí a dodala by ji malá centrála. Při té již zmíněné rekonstrukci naší střechy tesaři sundali také velký a těžký reproduktor z masivního hliníku, který si tehdy již dobrých deset let nezahrál.

Dovede si někdo představit, co by se stalo, kdyby došlo k onomu "Blackoutu"? Bez informací? Po vybití baterií v mobilech a noteboocích? Bez televize, internetu a rádia? Bez výtahů na sídlištích? Za dva dny středověk, boj o vodu, jídlo, o pouhé přežití.

Důvod, proč  tady ty fakta a osobní vzpomínky uvádím je ten, že aniž by si to dnes mnozí uvědomovali, nebo přiznali z ideologických důvodů („tehdy přece bylo všechno špatné“), nezbývá, než konstatovat, že náš stát tehdy měl skvěle organizované základní funkce, počínaje kvalitním zdravotnictvím, přes Svazarm (kde se politika řešila možná tak ještě v jeho ,pražské centrále, jinak byl ale skvělým zázemím pro odbornosti, zájmy a koníčky), dobrovolné hasiče a zmíněnou civilní obranu, až po sice ideologicky zkostnatělou, ale početnou a ochotnou čtvrtmilionovou armádu. A v neposlední řadě také práci se školáky, týkající se civilní ochrany. Sice jsme si z toho tehdy dělali šoufky, ale něco nám v mozcích přece jen uvízlo. Bylo na co se spolehnout. Dnes sice máme bezesporu skvělý profesionální Integrovaný záchranný systém a krizové řízení, vše ale bez řádných návazností na veřejnost a její organizované podpory. Dokazuje to i nynější situace, která ale není jako příklad právě typická.

I přes toto smutné bilancování a konstatování jsem toho názoru, že se jako stát nemáme za co stydět a počínáme si ve srovnání se světem přes veškeré výtky některých politiků a nepřejících novinářů skvěle. Disciplína a dobré vedení jsou totiž základním předpokladem pro zvládnutí krizových situací a tyto atributy nám nechybí.

A pro srovnání zase musím zabrousit k našim německým sousedům, protože nad tím, co předvádí jejich média, ale i oni sami, chvílemi zůstává rozum stát. Češi, kteří tam žijí, či pracují, sdělovali ještě nedávno, že jsou za nošení roušek terčem posměchu a vtipů. Zdá se, že smích už Němcům zamrzl na rtech.

Malá ukázka z článku, který vyšel 29.března 2020 :

„Na konci února většina německých epidemiologů uvedla, že nošení roušek je zbytečné. Jednoduché modely nenabízejí spolehlivou ochranu proti koronaviru a respirátory musí být ponechány nemocničnímu personálu, protože jich je příliš málo.

Na konci března znějí někteří odborníci úplně jinak. Profesionální respirátory zůstávají vyhrazeny pro kliniky. Ale i jednoduché roušky, podle virologa Alexandra Kekulého, by mohly alespoň chránit jejího nositele samotného a ostatní před koronavirem. Obzvláště, pokud bychom roušky nosili všichni. Stejně jako v Asii. Například v Hongkongu se virus šíří mnohem pomaleji, než v Evropě.

Není to poprvé v době koronavirové krize, kdy my Evropané nejprve odmítáme očividně účinné metody proti viru a poté je považujeme za velmi pozdě zavedené. Základní paradigma může spočívat v tom, že naše moderní, demokratické společnosti se stěží mohou poučit z tzv. kolektivistických asijských zemí. V Asii se to nazývá „arogancí Evropy“. Koronavirová pandemie nás bolestně učí, jak problematická, dokonce život ohrožující, taková základní víra je.

Podívejme se na ty dokonalé a vyspělé Němce,  lídry Evropy, jak bolestně a problematicky se  musí naučit věřit, že i nošení roušky k něčemu může být. Paradigma. Odporné a nedemokratické nařízení nošení hadru přes obličej, zavádění asijských metod. Už zase ten Kekulé z Halle, který ještě nedávno o nedemokratických rouškách nechtěl ani slyšet.

Snad se časem Němci dopracují i ke karanténě a Frau Merkel bude moci opět konstatovat "Wir schaffen das!"

Ve Veselí nad Moravou, 31.března 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld​​​​​​​