Třičtvrtěstoletí  je výročím kulatým a důležitým. V životě člověka i v délce doby, která uplynula od konce nejstrašnějšího konfliktu, který kdy lidstvo rozpoutalo. Z pohledu absence lidskosti,  si už ani nic strašnějšího nedokážu představit. Z hlediska toho, co může člověk člověku učinit, do jakých hlubin pekla se může svým chováním ponořit.

Po 75 letech si ale umím představit konflikt ještě tragičtější, konflikt apokalyptický, konflikt s definitivním výsledkem a bez vítěze. Technologie pokročila, zabíjí se v přímém přenosu, na dálku, z klimatizované místnosti vzdálené tisíce kilometrů od místa bojové události, v pohodlném křesle s plechovkou Coca Coly v jedné ruce a ovladačem, kterým se usmrtí jedním pohybem desítky i stovky lidí v ruce druhé. 

Svým způsobem je dobře, že nás právě v této době zastihl zcela nepřipravené a téměř bezmocné nepřítel všem společný, nepřítel neviditelný, a díky Bohu i takový, kterému se naučíme bránit a nakonec jej zvládneme. Dává nám čas a svým poměrně mírným působením i jemnou výstrahu, že nejsme ani pány světa, ani přírody a nakonec ani lidstva. Každého rozumného člověka taková situace přivede k tomu, aby se zamyslel a na základě názorů a doporučení odborníků a také těch, kteří vedou stát a učiní nutná opatření, vyvodil pro sebe i své blízké závěry, které mu pomohou novou situaci důstojně a bez fňukání zvládnout.

Bojím se ten termín „semknout“ v posledních letech tak profláknutý zejména papaláši Evropské unie použít, ale řekl bych, že to by se mělo s námi všemi stát, měli bychom tomu čelit klidně, důstojně a odhodlaně. Jak tak pozoruji lidi kolem sebe, dá se říct, že se chováme opravdu jako vyspělá společnost, kultivovaná lidská pospolitost a máme důvod pro to, abychom ve srovnání s tím, co se dozvídáme o událostech souvisejících s virem ve světě byli přiměřeně spokojeni.  

Bohužel, nelze říct, že se tak chovají jak média, tak někteří politici, kteří i v takové době hýří nevraživostí v politickém boji v domnění, že jim to získá politické body. Opak je pravdou.

Proč nás musí Česká televize poučovat pořadem o tom „jak zůstat normální v nenormální době“ a zahlcovat vším, co se toho viru týká celých 24 hodin denně? Rád jsem v době "předvirové" sledoval politické zpravodajství, únava ze zpráv o viru i jejich prezentátorů mě od sledování ČT24 osvobodila. V čem je ta doba tak nenormální, co nám tak zásadně chybí? Rouška mně taky není zrovna po chuti, ale abych se jí bránil tím, že je to nedemokratické opatření? Ano, v Německu se takové názory objevily u odborníků z renomovaných epidemiologických zařízení a až poznání nouze je donutilo změnit názor. Hle, kam se dopotácel výklad slova „demokracie“, zde zřejmě s přívlastkem její nejvyšší formy, té „liberální“.

Musím nyní vysvětlit, proč tady při připomínce toho válečného výročí mluvím o epidemii a potížích s ní spojených, o opodstatněnosti našeho fňukání způsobeného momentálně mírně omezeným komfortem, ve kterém díkybohu již dlouho žijeme. Náhoda tomu chtěla, že se právě v této době setkala virová pandemie s velkým válečným výročím, které se však právě kvůli tomu nyní slavit nebude.

Před patnácti lety jsem předával ocenění Čestné občanství města dnes již zemřelému veselskému rodákovi a válečnému veteránovi Ing.Jaromíru Kašparovi a při této příležitosti jsem řekl toto :

„Celá Evropa bude zanedlouho slavit šedesáté výročí od ukončení nejstrašnější události lidských dějin, kterou 2. světová válka ve všech ohledech zajisté byla.

Výběr dnešního dne ke slavnostnímu udělení čestného občanství panu Jaromíru Kašparovi není náhodný a váže se k jedné důležité kapitole v jeho životě.

Vzdát se osobních výhod, pohodlí a bezpečí domova, opustit rodinu a přátele,  a vydat se na cestu odboje, strastiplnou cestu, kterou volilo ve druhé světové válce i několik občanů našeho města je čin, který už snad dnes nelze ani plně docenit. 

Přes veškeré peripetie a složitost našich poválečných dějin lze konstatovat, že je nám přáno a máme to štěstí, že žijeme již zmíněných šedesát let v míru a blahobytu. O tom, co je a co sebou přináší válka, se tak dozvídáme pouze z medií, v pohodlí našich obývacích pokojů. Zkusit si jenom představit, jaké pocity zažívali ti, kteří šli dobrovolně nasadit svůj život za spravedlnost a svobodu je dnes už zřejmě nemožné stejně tak, jako představa, že by si to měl někdo z nás zkusit na vlastní kůži.

Dovolím si v tento den a při tomto významném jubileu pro naše město, republiku i pana Jaromíra Kašpara alespoň symbolicky vzpomenout a ocenit všechny zdejší vojáky druhé světové války, ať už bojovali na východní či západní frontě, žijící, či již zemřelé“. ​​​​​​​

Kdo z nás si dnes dokáže byť jen představit, že půjde dobrovolně a nezištně bojovat do neznámé země, do které se však nejdříve musí dostat nebezpečným a strastiplným přechodem přes jiné, nepřátelské země? Co k tomu ty statečné lidi pohnulo? Co je vedlo k tomu, že opustili vše a všechny, když jim tady nic vážného nehrozilo? Co v nich bylo, co už v nás není a kam se tom podělo? Byla to národní hrdost a vlastenectví? Po válce, pokud ji přežili, se cesty těch lidí rozdělily. Někteří po prožitých hrůzách podlehli svodům myšlenky komunistické, jiní naopak, komunisty nesnesli a raději odešli do ciziny, jiní trpěli za své názory doma.

Nemohu, a obzvláště při této příležitosti nezmínit symptomy jiné nemoci, infekce vědomí a svědomí, kdy mají takto zasažení jednotlivci i skupina lidí potřebu přepisovat a upravovat historii a mstít se na jejich protagonistech a symbolech, byť možná do jisté míry rozporuplných. Nedávno tady padlo ono papežovo „Kdo jsem já, abych tě soudil?“

Bídná vlastnost malých lidí, ne malého českého národa, jak se někdy traduje. Pravidelně, již celé novodobé dějiny stavíme někomu pomníky, abychom je jiným strhli. Obrazně i ve skutečnosti. Už neříkáme s ohledem na naše nové spojence, že 2.světovou válku, tedy tu, o které je tady dneska řeč, rozpoutali Němci. Byli to nacisté. Na vině je tedy jen nacismus. A čí? Kdo měl zásadní vinu na rozpoutání 1.světové války? Byl to přece zase ten velký, kulturní evropský národ Německo. Němci si po druhé válce prošli svým trpkým vývojem, kterému se říkalo “Vergangenheitsbewältigung“ (strašné slovo, které v překladu znamená něco jako „poučení se z chyb minulosti“) a také na to navazujícím "Wiedergutmachung" (tedy v podstatě reparace a odškodnění válkou poškozených). To první proběhlo na rozdíl od toho druhého velmi důsledně, jak je vždy a ve všem jejich zvykem, až se z Němců stali beránci, kteří stráví a nechají si líbit téměř vše. „Wir schaffen das“, jak říká jejich paní kancléřka. 

Považovali by jste ještě nedávno za možné, že ve 21.století bude dnes již bývalý předseda Evropské komise Juncker odhalovat v německém Trevíru téměř pětimetrovou sochu Karla Marxe (5.5.2019)? A o necelý rok později rok později (22.4.2020 - odloženo kvůli koronaviru) dokonce sochu jeho skvělého žáka V.I.Lenina? 

Rusové jsou protipólem Němců. Bez Rusů a jejich Rudé armády by Němce nikdo neporazil, oni udělali tu zásadní práci, bez nich bychom dnes toto výročí nevzpomínali. Tohle popřít nejde a za to jim musíme být vděční navěky. Porazili totiž to, co si „z pohledu lidskosti,  už ani strašnější nedokážeme představit. Z hlediska toho, co může člověk člověku učinit, do jakých hlubin pekla se může svým chováním ponořit.“

Že jsou vůdci velkých národů zodpovědní za zločiny, které páchají jejich země, protože bez zločinů by ty národy nebyly „velké“, to se přece všeobecně ví, a nezamaskují to ani naše přátelské, či spojenecké vztahy k nim. Stalin toho má na svědomí hodně, ale právě tak i jinak skvělý státník Churchill, jeho předchůdci i následovníci (třeba ctihodný Tony Blair), američtí i francouzští prezidenti bez výjimky. Všichni páchali jako vůdci národů těžké zločiny pro profit a v zájmu svých zemí na těch, kteří byli slabší a nemohli se bránit. Jen tomu říkali vznešeně „šíření demokracie“, přestože to bylo většinou pouhé loupení, vraždění a násilná výměna politických režimů. Tak z těch velkých národů nevyjímejme jenom Rusy a z osob třeba právě Koněva, který byl pouhým vojákem a musel poslouchat právě tak, jako američtí, britští a francouzští generálové, když masakrovali nebohé Afghánce, Alžířany, Korejce, Iráčany, Lybijce, Vietnamce a všechny další národy, které jim kdy stály v cestě, nebo je kolonizovali. Nebo to už je příliš dávno, od nás moc daleko, občané těch států mají menší lidskou hodnotu než my, občané Západu a netýká se nás to?

Já a snad i většina obyčejných lidí vidíme zásluhu Rusů na rozdíl od všech těch ostatních zmíněných národů v tom, že jich více než 20 milionů padlo, i za naši svobodu. 140 tisíc jen při osvobozování Československa. Padli i proto, že měli jednoho strašného nepřítele před sebou a druhého neméně obávaného za sebou, protože v těch strašných, nepředstavitelných válečných útrapách by to snad jinak ani nevydrželi.  

Maršál Koněv byl také jenom figura, která musela sloužit vyšším zájmům, tak je to přece vždy a všude. Jenom se to dnes účelově u někoho velkoryse "zapomíná" a u dalšího zdůrazňuje až k extrému. Podle politické potřeby. Český generálský chlapák a hrdina NATO Petr Pavel byl přece dříve voják a komunista jako Koněv, kterého jistě také upřímně uctíval, přísahal komunistickému režimu a věrně mu sloužil, aby dnes štval a popouzel proti těm, kteří v Rusku komunismus nahradili, ale Koněva a ostatní své hrdiny nezatratili. Je to pro ně symbol vítězství nad zlem, nad nacistickým Německem, vítězství, kterému tehdy museli tolik obětovat. Já bych kariérní vývoj generála Pavla klidně omluvil a také samozřejmě chápu, proč šel takovou cestou. Ale právě kvůli projevované absolutní aroganci a netoleranci jeho i jemu politicky blízkých druhů vůči druhé straně, které nepromíjí vůbec nic, ponese u mnoha lidí stigma zrádcovské a prodejné krysy, která zradí vždy podle momentální potřeby, osobních výhod a vlastního prospěchu. Převlékač kabátů a oportunista. Na rozdíl od Koněva.

Je těžké tomu porozumět? Je těžké se porozhlédnout po světě a zjistit, že  takové ubohosti  už  se žádný jiný stát s výjimkou Poláků, Ukrajinců a pobaltských zemí ( kde to má zcela specifické důvody, třeba také otevřené uctívání nacismu) nepropůjčil. Koněva za jeho života vyznamenali těmi nejvyššími vyznamenáními : mimo jiné britským Vojenským křížem, francouzským Řádem čestné legie (velkodůstojník) a americkým Řádem zaslužné legie (vrchní komandér).

Je smutné a politováníhodné, že se dnes, třičtvrtě století po skončení strašlivého válečného konfliktu znovu objevují myšlenky a lidé, kteří mají potřebu revidovat, nebo dokonce převracet historii.

Vzpomeňme na všechny, kteří padli té hrozné válce za oběť a poděkujme všem, kteří ji vyhráli a naši zemi osvobodili. 

​​​​​​​

Ve Veselí nad Moravou, 5.května 2020

Autor článku : Vilém Reichsfeld